Vím, že někdy je škoda něco vyhodit. Já sama jsem bohužel zářným příkladem toho, že schraňuji věci, které by se mohly hodit, a už se mi to i párkrát vyplatilo. Ale čeho je moc, toho je příliš. Tady je zase zářným příkladem můj manžel.
Poté, co jsem ve svém životě už párkrát byla aktivně přítomna vyklízení domů nebo bytů, jsem se rozhodla, že takhle tedy rozhodně ne!
Občas dochází na to, že otevřu skříň a udělám takový ten radikální pořádek – ovšem plánování, že vyhodím skutečně všechno nepotřebné, se pochopitelně při samotné realizaci zvrtne, ať již z časových důvodů, nebo proto, že mě prostě tato činnost po chvíli přestane bavit, a já, bohužel, hodně velkou část naskládám zpátky, nebo uložím některé kusy oblečení zase někam jinam. Co kdybych z nich potřebovala něco ušít – sukénka, šaty a kalhoty pro vnučku… stará trička se přece mohou hodit. Ty se mi podařily využít takhle, když vnučka nastoupila do školky. Dcera k nám přijela na poměrně krátkou dobu a hned mezi dveřmi mi oznámila: „Mám problém… malá má mít do školky ne legíny, jak bylo avizováno a kterých jsem nakoupila dostatek, ale kalhoty.“ Okamžitě jsem vytáhla štos manželových triček, která jsem měla, z poměrně neznámého důvodu, již dlouho uložena ve skříni a během dvou dnů ušila asi osmery jednoduché hrací kalhoty. Manžel se kácel a pořád vykřikoval, že to jsou JEHO trička!!!
„A kdy jsi je, prosím tě, naposledy nosil. Vždyť jsou vyřazená už nevím kolik let,“ oponovala jsem mu. Byla skoro nová, ale většinou „firemní“ a v těch podnicích už nepracuje dobře dvacet let. Tak vznikly úžasné „značkové kalhoty“ a já jsem měla radost, že se mi aspoň trochu vyprázdnila skříň.
Nejlepším sekáčem je vaše skříň
Nedávno jsem se rozhodla řešit tuto situaci ne tak radikálním způsobem. Vezmu-li si na sebe třeba do práce halenku, kterou jsem již delší dobu nenosila, a po celodenním oblečení zjistím, proč k tomu došlo (nesedí mi, materiál je neprodyšný, je mi krátká apod.), po příchodu domů ji rovnou vyhazuji. Takto se mi stalo, že jsem se zrovna po příchodu z práce domů o něčem bavila se svým manželem a halenku jsem si během našeho rozhovoru svlékla, neboť jsem se v mezičase (nemám ráda prostoje) rozhodla převléct do „domácího“, a milou blůzku, kterou jsem takto odsoudila již v práci (no ta teda poletí!), jsem rovnou vhodila do odpadkového koše.
„Co to, co to…“ zajíkal se můj muž v domnění, že mi přeskočilo „- proboha děláš?“ vyjevil se a chvíli to vypadalo, že do koše vlítne taky, aby zachránil část mé garderoby. Když jsem mu vysvětlila, že to je v pořádku a já nebudu schovávat oblečení, které nikdo nebude nosit, prohlásil: „Já jsem v životě nevyhodil žádné oblečení!“ To je pravda, blesklo mi hlavou, ty staré kusy ti většinou vyhazuji já, a to v době, když nejsi doma, a hned je odtáhnu do kontejneru, protože s tebou bych se leda tak točila v začarovaném kruhu…
K podobné zkušenosti jsem se uchýlila i se starým nádobím. Připravila jsem k vyhození tři hrnce a poklice (asi tak třicet let staré), o nichž vím, že už v nich vařit nikdy nebudu. „Vezmi to cestou do kontejneru,“ požádala jsem svého muže, který byl právě na odchodu z domu.
„Není to škoda? Dva hrnce!“
„Tři!“ upřesnila jsem výčet, neboť jeden menší byl vložen ve větším.
„Teď? V době krize?“ otázal se napůl žertem, napůl s hraným údivem.
„Můžeš si je odnést do garáže,“ přerušila jsem jeho rozjímání, co by se s tím dalo ještě dělat, a vystrčila je všechny ze dveří.
Do garáže, vzhledem k tomu, že neřídím, nechodím. Ale počítám s tím, že tam jednou najdeme všechno možné.
Stavění Lega na hlavní pracovní poměr. Příběh majitele největší sbírky na světě
Jasně, pokud jsem vyřazovala třeba staré nože, dokázala jsem pochopit, že si je právě v garáži uschoval, když tam potřebuje něco uříznout. Ale co všechno si tam dokázal už natahat, to byste nevěřili.
Kdysi jsme dělaly pořádek po malování u dcery v pokoji. K vyhození byl určen globus, který jsem já dostala, když mi bylo asi deset let. Byl politický, a tím pádem už dnes absolutně neplatný. Náš tatínek si ho odtáhl do garáže se slovy, že je to škoda vyhodit… Co tam s ním dělá, nevíme dodnes. Pravděpodobně si opakuje hranice Sovětského svazu a Jugoslávie.
Jednou bylo potřeba, aby jej do garáže doprovodila se svým autem naše dcera. Po návratu mi referovala, že nechápe, jak se její otec s tím novým autem do své garáže vejde. Doslova prohlásila: „Ještě chvíli a táta bude muset před garáží z auta vystoupit a zavřené jej do garáže zezadu tlačit.“
Zdroj: redakce – Olga Skálová
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru II.
gutentor-overlayALWEG – nenaplněný (nejen slovenský) sen
gutentor-overlaySvátky dva v jednom
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru I.
gutentor-overlayEmerencie a ty druhé
gutentor-overlayBez obalu
gutentor-overlayZávěsné truhlíky a neshody u nás doma s nimi spojené
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář