Články od Úžasná Bára

„Tož bať,“ odpovídá stále častěji maminka. Je to znamení, že je opravdu spokojená. Kdo by taky nebyl? Musím přiznat, že tohle je největší luxus, jaký jsem kdy v životě zažila. Ani maminka, ani já něco takového nepotřebujeme, nevyhledáváme, nevyžadujeme, žijeme poměrně skromně a pokorně. Ale když už tedy Pánbu dal.

Vždycky jsem si zakládala na svém rukopisu. Měla jsem v 1. třídě jako první ze všech „číňana“, propisku s tence píšící náplní. Byli jsme generace, která už nepsala inkoustem ani v plnicích perech. Postupně jsem se vypsala do rukopisu, který byl obtížně čitelný, ale při troše snahy se rozluštit…

Cítím, že se blíží něco jako konec světa, řekla mi na konci loňského roku moje kamarádka Jana, bytost vnímavá, duchovní, laskavá. V mnoha ohledech jí věřím víc než sobě, ale tohle mi nešlo do hlavy. Odpočítávala jsem dny do konce šíleného roku 2021. Těšila jsem se na nové začátky. Ale konec světa? Ani náhodou!

Myslím si, že jsem vcelku bystrou pozorovatelkou okolního dění. Leč stane se, že jsem postavena před skutečnost, na kterou nejsem připravená a kterou si nedokážu nijak vysvětlit. Kdy se to stalo? Proč mi to nikdo neřekl? Kdo to dovolil?

Rozdávám letos s vánočním přáním i zlaté rybky. Jsou křehké, vyrobené na Vsetíně (ta předložka je správně, když jste zdejší) a výtěžek z jejich prodeje jde na obnovu výsadby ryb v otrávené Bečvě.

Není větší změny v ročním koloběhu, než když se podíváte z okna a okolní krajina, domy, stromy jsou pokryty bílou čepicí. Barevný svět podzimu se tento týden překlopil do černobílé zimy.

Někdy je nejtěžší nedělat nic, neříkat nic. Počkat, až se bouře přežene.Schoulit se do klubíčka a zakrýt si tlapkou oči. Nebo se zaměřit na ty milé každodenní radosti. Drobnosti. Vycházky. Soustředit se na zdraví, ne na nemoc. Vypnout televizi a ztišit rádio.

Leží na mě smutek jako deka. Takový ten nečekaný, tíživý pocit, že s každou kapkou deště padá dolů trochu beznaděje a nečasu. Chybí mi sluneční svit, a to je škaredě teprve druhý den.

„Za to oblečení, které sis koupila, jsi mohla mít novou kuchyň,“ podotkla Claire. A mně se zatmělo před očima.

Můj muž se dnes ale vrátil z lesa s několika malými praváčky, které vypadaly tak roztomile, že jsem je málem vyfotila. Ale pak jsem se vzpamatovala.

Neděle doznívá v paprscích slunce. Se skleničkou burčáku je na světě všechno v pořádku. Ťukat si s ním nebudeme, ale kéž by letošní úroda moravského vína byla tak skvělá a provoněná jako uplynulý víkend.

Co bych byla za vlastence, kdybych nenadávala na počasí? Je to české výsostné právo stejně jako nadávání na politiku, daně a stav D1. Zabte mne! A se mnou miliony dalších!

Vzal sis ženu, která nezavařuje“, připomínám každé léto svému muži. Je to nadšený sadař, pěstitel, sběrač a zejména schraňovač. A tak začal zavařovat sám. Množství zásob trvanlivých potravin v naší spíži přesahuje povolené limity, a to sběr broskví, trnek, kozích cecků a jablek teprve začíná….

17 oken, 14 dveří a jedno okýnko. Kuchyňské linky, koupelny, skříně, koberce, kachličky, veranda. Dvě cesty do sběrného dvora, deset cest ke kontejnerům s tříděným odpadem.

Tak už jsem shlédla tisíce fotek všech přátel, kteří si užívali svou dovolenou. Chorvatsko, Slovinsko, tam letos kdo nebyl, jako by nebyl. A pak zbytek světa. Přála jsem každému úžasnou dovolenou, i když jsem celé léto trčela doma a koupala se ve vlastním potu. Je načase, abych vyrazila za hranice všedních dnů konečně i já.

Je neděle 7 hodin ráno. Sedíme s Jardou na letišti V. Havla pod gobelínem, který dělal Petr Sís. Naposledy jsem ho (ten gobelín, ne Síse) viděla v mrákotách, když mě odvážela záchranka se zlomenou nohou. Tak teď, o pár let později, se cítím o trochu lépe.

Bez knih a bez dobré kávy si neumím svůj život představit. I v dobách, kdy jsem byla doslova zahlcena informacemi, úkoly, povinnostmi a prací bylo těch pár minut s šálkem horké kávy v ruce rituálem, který mě v úprku zastavil.

Kniha Kvantová teorie nikoho nezabije mi před lety otevřela v životě nová vrátka do vzrušujícího světa subatomárních částic. Napsal ji pro mě zcela neznámý autor Marcus Chown (1959) a vydalo pro ně tehdy zcela neznámé nakladatelství KNIHA ZLÍN.

V létě jsou na noční obloze zvláště dobře viditelné svítící stopy částeček meziplanetární hmoty z komety Swift-Tuttle zvané Perseidy. My romantici tomu říkáme, že padají hvězdy.

Hypnotizování bílého psaní, viditelného v tmavé chodbě přes prosklené dveře i z protilehlé terasy, je dávnou minulostí. Dnes už se spíše děsím, která instituce mi píše, posílá fakturu, vyúčtování a informace o nedoplatcích.

Ještě dnes se dodívám na ten seriál a od zítřka budu už jen číst. Ještě dnes si dám trochu oraz a už zítra nastartuju každodenní chození.

Nedokážu provést žádnou změnu třeba ve čtvrtek o půl páté odpoledne. Přijde mi to hrozně nesystémové.

Byli jsme připraveni udělat cokoliv, aby se Cimbalfest konal za každé situace. Jarda, který festivalu řediteluje, má celkem dlouhý seznam svých nepěkných povahových rysů (například zálibu zavézt starší ženu do cizího města na druhém konci světa a říct: Rozchod a sraz večer na nádraží), ale odvaha mu rozhodně nechybí.

Já vám nevím, čím to je, ale čím jsem starší, tím jsem nějaká klidnější. Nějak se mi nechce ztrácet energii v hádkách nebo řešit věci, které se týkají především druhých lidí. Opravdu se cíleně snažím žít na ostrůvku pozitivní deviace, usmívat se a nic moc neřešit.

Jaro si budeme navždy pamatovat jako dobu, kdy jsme objevovali krásy rodného kraje. Myslím, že snad není člověka, který by v posledních týdnech nevyrazil na vycházku do přírody a neprolétlo mu hlavou to samé: Tady je tak krásně!

dyž jsme předevčírem jeli ze Zlína od holiče, seděli jsme v autobuse každý jinde. Kvůli podivnému střihu jsme se hrozně pohádali. Netuším, jaké dal kadeřnici instrukce, ale výsledek byl poněkud překvapivý.

Milí čtenáři, protože se psaním živím a ve volném čase už se nějak nemohu k další tvorbě donutit, budu se snažit překlenout autorskou krizi různými vsuvkami 🙂 Teď například povídkou z knihy Všemi smysly z roku 2014, v níž vzpomínám na narození své dcery. Za pár týdnů už jí bude 18…

Do hlavy se mi dostanou miliony informací, které vůbec k ničemu nepotřebuju, a tak je nasávám a hned vypouštím v bláhové naději, že jsem se jich elegantně zbavila se zaklapnutím knížky.

Nejdůležitější nakonec není, kde jste, ani jak moc zajímavostí jste nakonec doopravdy viděli, ale s kým jste ten vzácný čas, který na světě ještě máme, strávili.

ZMĚNA patří k nejčastějším slovům, se kterými se v poslední době setkáváme. Zatímco dříve bylo snem udržet si v životě status quo, dnes je to snaha stále něco měnit. Je zajímavé, že nikdo si nepřeje změnu k horšímu. Přitom právě taková změna by mohla žadateli velmi…

Jestli si chcete vybavit ten vzrušující pocit, když se připoutáte a pohlédnete z šišatého okénka letadla, vezměte teď hned svůj mobil a přepněte ho do režimu letadlo. Jak dlouhý bude váš let před přistáním, záleží jen na vás. Klidně můžete obletět celou planetu.

Jsem od dětství náruživá čtenářka. Miluju knihy, jejich vůni, ohmatané hřbety, staré poznámky vepsané tužkou na okraj stránek. Miluju knihy tak, že nejsem ochotna se o ně dělit s nikým, opravdu s nikým.

Nejdůležitější je začít. Ne včera. Co bylo, bylo, to už nezměníme. Ne zítra. Zítřek nám nikdo neslíbil. Je jen dnes. Právě teď. Tak nebuď líný a běž tou horší, zato delší cestou. Uvidíš, že se ti v životě začnou dít zázraky.

Málokteré české slovo prošlo v posledních dvaceti letech takovým posunem významu jako zdánlivě neškodné slovo přítel – přítelkyně.

Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír.

Nemáte za sebou velkou kariéru ani tučná konta, o která byste se nechtěli dělit. Máte obvykle jen sami sebe a společnou budoucnost, která buď vyjde, nebo ne. Každopádně za pokus to stojí.

A není to žádný banální sen, ale skutečné přání. Protože já si opravdu myslím, že usměvaví lidé to mají v životě snadnější. Úsměv otevírá lidská srdce.

Tato stránka vznikla omylem. No vlastně… Chtěla jsem stránku www.uzaslabara.cz. Neměla jsem brýle a doménu jsem kupovala poprvé. A tak jsem koupila něco jiného, s rozdílem jediného písmenka. www.uzasnabara.cz. Vzala jsem to jako znamení. „Lidé by z toho šíleli, kdyby astronomové objevili novou planetu….

Kniha Měj ráda sama sebe je druhým společným počinem spisovatelky Báry Baronové a fotografky Dity Pepe. Po příbězích neprovdaných žen v knize Slečny (2012) autorky opět zacílily na ženský element.

Myšlenka Zázračného rána opravdu není špatná. Ať už se rozhodnete dělat ráno cokoliv, na co už přes den nemáte čas, vždycky vás to nabije energií.

Naposledy jsem strávila pár hodin krásného slunečného dne přemítáním o výrobku zvaném „křtící hodinky“. Já nevím, jak vy, ale já jsem o ničem podobném nikdy neslyšela. Už přídavné jméno křtící ve mně vzbudilo zvědavost.

Každé jaro to začínalo stejně. Za poledního slunce bylo slyšet pukání zelených pupenů, které se skrz dřevo draly ven, na světlo, na vzduch, prosycený intenzivní vůní naděje, co beznadějně poskakovala z lístku na lístek a z člověka na člověka.

Všechno na světě snad už má kábly, zdroje, náhradní zdroje. Jen my furt nic. Musíme vystačit s tím, co jsme na začátku dostali do vínku.

Noc s Andersenem je událostí pro všechny milovníky pohádek a náruživé čtenáře. My si z ní však uděláme Noc velkých příležitostí.

Asi nebude o nicnedělání, ale o dělání toho, co mě baví a těší s těmi, které miluju. Budu mít na to celou neděličku. Nebude bonusová, ale březnová.

Výhodou home office je pro mne hlavně 90 minut denně, které nestrávím na cestě do práce. Velmi usilovně se je snažím věnovat ráno i odpoledne tomu, abych nedělala nic. Neležím déle. Nesnídám déle. Snažím se udržet normální rytmus. A pak si místo za volant sednu do ušáku a vypnu motor ve své hlavě…

Holka z Moravy se v Praze zamiluje a odjede za láskou přes oceán. Není sužována existenčními starostmi, přesto je zabydlování ve Washingtonu spojeno s řadou výzev a menších válek.

Představte si, že by se vám někdo prohrabal v hlavě a odnesl si z ní některé vaše myšlenky. A vložil je do své knihy. Vy si pak při čtení té cizí knížky kladete řečnickou otázku: Jak je toto možné?

Kdybych měla shrnout jednou větou svůj dojem z knihy Terapie sdílením, zněla by asi takto: Díkybohu, že už nejsem mladá.

Sousedé. Soupeři. Přátelé. Čechoslováci v nás. Češi a Slováci v nás. Kdo se narodil jako já ještě v Československu, asi tuší, co mám na mysli. My jsme Čechoslováci. Navždy.

Víte, čemu se u nás říká hůra? Ano, je to nahoře. Na rozdíl od známějšího slova půda, která může být dole i nahoře, podle toho, o jaké půdě mluvíme. Když cituji filmovou hlášku: To je ale pěkná půdička!

Třeba když se jako já snažíte držet krok s moderními technologiemi a platíte telefonem. Telefonem, který se odemyká a platí pouze na základě Face ID, tedy scanování obličeje.

Sleduji přátele i konkurenci. Hledám nové impulsy u nových zajímavých lidí. A hlavou mi vždycky projde myšlenka na to, co dělají lépe než já. Závěr je už celkem na spadnutí: Umějí se lépe prodat.

Stále se držím moudré myšlenky, že se nemám trápit tím, co nemohu změnit. Přiznávám, trochu mi ale spadl řemen. Když se na něco rok chystáte, a pak je všechno jinak, je to velká škola pokory. Olympionici o tom ví své. Změnit to nemohou, uvnitř duše to…

Je to paradox. Nyní, když bych měla mít na psaní blogu daleko více času, najednou docházejí slova i čas. Dochází nám i peníze, trpělivost, zásoby ve spíži? Zatím ne, chvála bohu. Ale je jen otázka času, kdy nám to všechno konečně dojde. Ten úvod…

Už deset měsíců se chystám na Zrození Úžasné Báry. Pompézní přerod hlavní hrdinky z Popelky v Carevnu. Ale zatím to vypadá, že místo velkého tyjátru budu hrát bytové divadlo, a navíc zřejmě v ilegalitě. Je načase si obléct tričko Konce prokrastice. Bůh se směje našim plánům, tak to…

Špulku od niti pověšenou na krku jsem jako správná obdivovatelka Pipi nosila už od dětství. Verzi se zlatou nití jsem měla u maturity a na potítku si ji půjčovali i ostatní spolužáci. Svírali jsme ji v ruce a dodávala nám odvahu. Pipi se nikdy nevzdává, ať to vypadá jakkoliv beznadějně. A já…

Tak jsem včera zažila panický atak. Navzdory všem dostupným informacím, opatřením, rozumu a zkušenostem. Vláda vyhlásila nouzový stav a mně se sevřelo srdce a oči se mi zalily slzami. Hlavně dýchej. Dýchej! Abyste rozuměli, já se nebojím viru jako takového. Nedělá mi dobře představa, čeho jsou ve vypjaté…

Poslední dny usínáme se špatnými zprávami a budíme se s obavami. V noci mi před očima tančí červené tečky na mapě světa. Místa výskytu koronaviru. Svět už není bezpečné místo k životu. Nebo že by bylo všechno jinak? Zachovat si chladnou hlavu a kritické myšlení v době, kdy nás média masírují…

Princip takzvaného slow fashion vám asi přesně nevysvětlím. Je to téměř filozofie. V zásadě nenakupujete rychloobrátkové módní zboží v řetězcích, které často za nelidských podmínek šijí děti v Asii, ale kombinujete to, co už doma máte. Přešíváte, směňujete, posíláte dál. Jde o úsporný způsob, jak…

Spojení studená sprcha nikdy nevěstí nic dobrého. Jako přirovnání popisuje situaci, kdy nás něco nebo častěji někdo nepříjemně zaskočil svým hodnocením, postojem, vyjádřením, reakcí. Paradoxem českého jazyka je, že po studené sprše člověk často stojí jako opařený, neschopný cokoliv udělat. Slovní…

Nejvíc inspirace člověk načerpá v běžném životě. Žádná kniha vám nezprostředkuje zážitek tak intenzivně, jako vřeštící kluk metr od vás. Mám za sebou fakt těžký týden a na rtu se mi vyrazil opar jako důkaz toho, že můj imunitní i nervový systém jsou testovány na hranici možností. Když…

Vyběhla jsem do města něco koupit nebo možná něco někde vyřídit, ale zpátky jsem se vrátila s nenakoupenou a nepořízenou. Prostě jsem si nevzpomněla, proč a kam jsem vlastně šla. Po cestě zpátky jsem potkala svou kamarádku Dášu a vzpomněla jsem si prakticky na všechno, co jsme zažily…

Přihlásila jsem se k odběru každodenních otázek Reného Nekudy pro rozvoj vlastní kreativity. Občas si tady odpovím veřejně. Dnes na otázku, na kterém místě, kde jsem ještě nikdy nebyla, bych chtěla žít? Většinou nějaké kouzelné místo objevíte a řeknete si, tady by to šlo. Líbí se vám…

Zásadním krokem posledních dnů je ranní meditace. Vstávám dřív, ale úžasná rána nevěnuji blogu, ale sobě. Poslouchám čtvrthodinovou meditaci ještě ve vyhřáté posteli a nechám se unášet příjemným hlasem z reproduktoru a svým tělem prostupovat teplo a barvy. Je to opravdu osvěžující. Můj obraz v zrcadle, když dorazím…

Jednou jsem takto nenasedla do auta s mými kolegy, kteří jeli do Prahy. Prostě jsem iracionálně tušila, že by se autu se mnou mohlo něco stát, a zůstala jsem doma. Vůbec mé nepřítomnosti cestou nelitovali, protože jsem jim nechala svou vymazlenou svačinu, a vlastně dodnes na to vzpomínáme…

Pokaždé, když chci poslat odkaz na svůj blog nějakému muži, mám obavy, že bude blog vnímat jako psaní o ženách pro ženy. Jako příběhy čtenářek v časopise Vlasta. Akorát že ta čtenářka bude zároveň autorka. Ale proč by si muži neměli přečíst o tom, po čem…

Nemusíte nic říkat, stačí, když se na vás podívají. Znají všechny souvislosti. Nezlomí nad vámi hůl, ani když roztáčíte kolo své sebedestrukce a sebelítosti už potisící. Ví, že jim kdykoliv pomůžete s čímkoliv. Víte, že vám kdykoliv pomůžou s čímkoliv. To jsou staří přátelé. Starý přítel…

Když byla naše dcera malá, vyprávěl jí můj muž před spaním pohádku o zvířátkách. Jak utekla od špatného hospodáře a přemohla loupežníky. Výčet všech zvířátek uspává posluchače i vypravěče a dobro zvítězí nad zlem. Mám tu pohádku spojenou s pocitem bezpečí, klidu, lásky a rodinné náruče. Občas přijde chvíle,…

Krize středního věku je něco velmi směšného až posměšného, pokud jste člověk mimo střední věk. Protože když touto krizí, známou a nevyhnutelnou, právě sami procházíte, moc se nenasmějete. Pořád si spojuji své pocity křečka v kole s nebezpečně se blížící padesátkou a nutno říci, že k hlavě se nadšeně…

Zastavte čas! Už jen čtyři měsíce do mé snahy stát se Úžasnou Bárou a já mám pocit, že stojím na místě. Začínám si klást otázky, spoustu otázek. Co se stane, když to nestihnu? Proč jsem se do takového experimentu vůbec pouštěla? Proč jsem pozvala na oslavu své úžasnosti…

Danuško, mrzí mě, že…. Tak začínal slavný seznam nenaplněných očekávání maminky mé kamarádky, s níž jsem kdysi na gymplu trávila víkend na jejich rodinné chatě. Zatímco my jsme kouřily někde na mezi a probíraly zásadní otázky života, maminka při přepadovce kontrolovala ustlané postele, umyté nádobí a záhyby na předložce…

Ten člověk mluví a mluví, ale já vůbec nevím, co říká. Mluví česky, mým rodným jazykem, s použitím mnoha cizích výrazů. Jednotlivým slovům rozumím, ale ty věty nemají žádný význam. Tohle není další noční můra, bohužel. Je to skutečné pracovní jednání. Po čtyřech…

Naše dcera byla opět malá. Na malou chvíli jsem ji na nějaké oslavě u nás doma ztratila z dohledu. Když jsem ji opět našla, byl z ní malý budhista s vyholenou hlavou, v šafránovém rouchu a skelným pohledem. Chtěla jsem ji obejmout, ale zjistila jsem, že jsem si…