Recenze knihy Měj ráda sama sebe
Kniha Měj ráda sama sebe je druhým společným počinem spisovatelky Báry Baronové a fotografky Dity Pepe. Po příbězích neprovdaných žen v knize Slečny (2012) autorky opět zacílily na ženský element. Prostřednictvím fotografií a medailonků je v knize zachyceno 18 rozmanitých ženských postav, které vyprávějí ve zkratce svůj příběh. Ať už ve svém životě padly do beznaděje nebo se s osudem perou, realizační tým ve složení fotografka – make-up artistka – módní návrhářka jim podává pomocnou ruku na cestě k hledání vlastní krásy. A sebeúcty.
Na autorských fotografiích talentované Dity Pepe je proměna hrdinek viditelná na první pohled. Ovšem stejně dobře ji lze vyčíst mezi řádky. Díky literární ukázněnosti Báry Baronové zůstala vyznání žen autentická, nepřevyprávěná, nestylizovaná. Jak přiznává hned první žena v řadě s přezdívkou Courtney Love: „Když se vidím na barevné fotografii, líbím se sama sobě. Cítím se výjimečná, vnímám, že ta krása ve mně ještě někde je.“
#114 Staří přátelé
Proto vznikla tato kniha.
Titul Měj ráda sama sebe lze chápat jako vzkaz všem ženám bez rozdílu věku. Pro každou z nás však nese jiné poselství. I kdyby si nás stouplo do řady tisíc vedle sebe, dva životní příběhy ani dvě tváře nebudou úplně stejné. Něco nás však navzájem, i s aktérkami této knihy, bude stejně podvědomě spojovat: touha po lásce, harmonii, dostatku pro naše děti, svobodě, uznání, rodinném zázemí. Proto jsou osudy žen zachycené v této knize tak silné. Protože jsou odrazem našich vlastních životů.
„Jsem šťastná, když jsem milována,“ přiznává učitelka Romana. Ó, jak jí rozumíme!
Hrdinky mikropříběhů a fotografických proměn se nebály přiznat ani svá selhání, zklamání i nejniternější pocity. „Připadám si jako kus hadru.“ (Frida.) Jejich příběhy si musí čtenář často sám poskládat a domyslet z útržků vět a strohých faktů. „Ten přítel, co tu je mě, vůbec nebije.“ (Petra.) Nevíme o zpovídaných ženách nic než to, co nám o sobě prozradí ony samy. Někdy se celý život vejde do dvou odstavečků. „Nemám nic, peníze ani práci. Není nikdo, kdo by nám pomohl.“ (Anička.) Skoro by se dalo říci, že čím silnější příběh, tím je stručnější. S těmito ženami se život nemazlil a ony to zbytečně nerozmazávají. Nestěžují si, nelamentují. „Jsem odolná proti bolesti, proti všemu. Jsem skála. (Skála.) Nestavějí vzdušné zámky. Jejich slova jsou syrová, naivní, upřímná. „Dámou se asi nikdy nestanu. Druhý chod jím vždycky lžičkou.“ (Petra.)
Madlenky podle Josefa Maršálka
Vytržené z domova, bez práce, bez naděje. Někdy je však stačí trošku popostrčit. Ukázat jim, jak je důležité nerezignovat. Na život ani sama na sebe. Od strohého konstatování: „Do zrcadla se nedívám.“ (Monika.) Až k vyznání: „Cítím, že je ve mně něco, co mi dal Bůh. Jdu nahoru.“ (Milena.) Žádná z těch žen nezůstala vůči své proměně netečná. Nalíčené, učesané, krásně oblečené a krásně vyfocené jsou alespoň na okamžik někým jiným. Projekt jim ukázal jejich vlastní krásu a výjimečnost. Jen na nich je teď rozhodnutí, jestli jim zůstane jen krásná fotka v kufru pod postelí nebo jestli najdou sílu tu ženu v sobě udržet.
Mezi portréty hrdinek v těžkých životních situacích jsou zamíchány životní příběhy několika úspěšných žen, včetně obou autorek, kosmetičky a módní návrhářky. Přestože jsou na tom tyto ženy z jiné sociální skupiny objektivně lépe, jsou na první pohled krásnější, bohatší, úspěšnější, jejich zpovědi nejsou vůbec fádní. Není to už ten drsně přímočarý úder na solar, jako u žen ve skutečné nouzi. Spíše kultivovaný tanec mezi proudem slov. Balet, noblesnější než pouliční box, však mnohdy bolí stejně. I „touha po velkém třešňovém sadu“ (Bára) může být velmi intenzivní a vzpomínky na vlastní dětství prožité v čistotě a materiálním dostatku silně frustrující (Terezka). Někdy na tyto výjimečné ženy kladlo výjimečné nároky jejich okolí (Lada), někdy si ten život komplikovaly a stále ještě komplikují samy (tady asi můžeme doplnit i svoje vlastní jméno).
Káva je ovoce!
Pokud bych měla knize něco vytknout, byly by to asi jen subjektivní drobnosti. U plnoštíhlých žen nepůsobí éterické modely Lady Vyvialové zrovna žádoucím dojmem a fotografie nejsou k některým ženám (Petra, Monika) zrovna milosrdné. I některé jiné ženy mi prostě připadají půvabnější na fotografiích „před“ než „po“. Včetně autorek knihy, Báry a Dity. Na civilních fotkách jsou takové, jaké je znám a mám ráda. Přirozené. V objetí se svými dětmi (Dita, Lada) nebo s milovaným psem (Bára). Zranitelné. Tápající. Hledající. Jejich krása vychází zevnitř a nepotřebuje, podle mého názoru, rtěnku ani stíny. Ale bez jejich odvahy vstoupit mezi hrdinky a otevřít se stejně jako ostatní ženy by byla kniha ochuzena o možnost srovnávání nesrovnatelného.
Stejné je to i s knihou jako takovou. Střídmý přebal asociuje vybledlé desky starých sešitů, v rámečku místo jména žáka a třídy jen dvojjazyčný název knihy. Moderní jednoduché písmo. Neokázalá kvalita a preciznost podtržená ručním kompletováním knihy. Otevřená šitá vazba dělená modrou nití. Na první pohled tak zaujme především stříbrná zrcadlová záložka, která se dá z přebalu jednoduše odtrhnout a v níž budete při každé manipulaci vidět odraz sebe sama. Je to takový malý přenosný barometr své sebeúcty. Podíváte se na sebe s radostí? Nebo rychle ucuknete a záložku zaklapnete mezi stránkami? Ani to vám nepomůže, kouzelné zrcadlo se skrývá i ve vnitřní straně obálky. Součástí knihy je tak vždycky i její čtenář. Ať chcete nebo nechcete, budete příběhy i fotografie zachycené v knize muset porovnávat sama se sebou, svým příběhem, svým životem.
Přesah knihy v rámci evropského knižního trhu podtrhují i anglické překlady textů a závěrečný rozhovor Barbory Baronové se známým sociologem Zygmundem Baumanem. Ač byla kniha vydána v malém soukromém nakladatelství „wo-men“, jistě bude jedním z kandidátů na cenu Kniha roku. Moc bych oběma autorkám přála, aby se kromě nadšených čtenářek dočkaly i ocenění odborné veřejnosti. Dílo vznikalo doslova na koleně, na financování se podíleli čtenáři sami v rámci projektu hithit.cz. A nebyly by to Dita s Bárou, aby vydání knihy nedoprovodily celou řadou dalších kreativních počinů a výstav.
Tip pro malou zahrádku – sloupovité ovocné stromky
Já jsem si po dočtení knihy znovu uvědomila, jaké mám v životě štěstí. Přesto mi ke spokojenosti stále něco chybí. Možná je to právě ten klid, pramenící v srdci vyrovnaného člověka. Umění sama sebe přijmout bez výhrad a kritiky. „Chtěla bych se mít ráda a být spokojená s tím, co je,“ shrnuje pocity celé současné generace žen fotografka Dita. To je ten klíč k vytouženému klidu. Když se naučíme mít rády samy sebe takové, jaké jsme, budeme šťastnější. Protože naše vnitřní štěstí už nebude tak závislé na vnějších okolnostech.
Placky vyrobené k aktuální výstavě fotografií (nejen z této knihy) Dity Pepe v Galerii výtvarného umění v Ostravě radí: LOVE YOURSELF. Určitě si jednu placku pořiďte a noste ji každý den. Napište si radu MĚJ RÁDA SAMA SEBE na lísteček a přilepte si ji na zrcadlo. A když vám bude zase jednou smutno na duši, zalezte si do postele s touto výjimečnou knihou.
„Štěstí je moje životní náplň,“ říká ve svém příběhu Eva.
Přidáme se k ní?
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru V.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru II.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru I.
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář