Nejsem dobrodruh. Nevydám se do neznámé země ani krajiny jen tak bez přípravy. Nelákají mě adrenalinové výstupy na visuté skály nebo divoká voda na raftu. Na seznamu mých tajných přání nenajdete noc v lese vedle srnčích bobků ani léto pod stanem. Natož abych chodila pro vodu ze studánky dva kilometry daleko a své potřeby vykonávala v blízkosti jehličí. Ostatně mé životní moudro zní: PŘÍRODA JE PRO ZVĚŘ.
Abych zažila dovolenou snů, v níž si adrenalin většinou vyrobím sama výběrem spolucestujících, potřebuji civilizaci. Plán. A rezervaci v hotelu.
Zažila jsem léta intuitivního cestování. Prostě někam přijedete a necháte to tam na sebe působit. Jdete tam, kam vás zrovna napadne. Spíte do oběda a na túru se vydáváte bez stínu obav pozdě odpoledne. Netušíte, kde přespíte ani s kým. Všechno plyne pomalu a přirozeně a vy jste překvapeni, co všechno na místě vidíte nebo taky nevidíte. Někomu tento přístup vydrží celý život, ale já se domnívám, že je výsadou mládí. Prostě žijete ze dne na den a těch dnů dalších máte před sebou ještě nekonečný počet. Žádný stres, času je dost. No tak to uvidím příště, no.
Na skok za zvířátky do zoo v době pandemie: Tentokrát z českého prostředí
A pak se to tak nějak plíživě změní. Jednoho dne si uvědomíte, často kolem nějakých kulatých narozenin, že toho času už nemáte nekonečně mnoho. Že z pohledu statistiky a rodinných konstelací jste třeba v polovině svého života, v té optimističtější variantě. Najednou tam někde v dálce svítí konečná a síly postupně ubývají.
Uvědomíte si, že všechno už nestihnete, a začnete zmatkovat. Někdo zatouží po nové lásce, jiný po nové práci, já po nových zážitcích. Říká se tomu krize středního věku.
Snaha urvat ze života, co se dá, dokud na to ještě máte peníze, čas a energii. Udělat všechno proto, aby se čas vrátil kousek zpátky. Aby člověk znovu cítil ve vlasech stříbrný vítr. (Ve skutečnosti je to ovšem jen průvan mezi šedivějícími vlasy a vaší peněženkou.)
Objevte krásné zahrady Anglie a Walesu. Z bezpečí a pohodlí domova
A tak od jisté doby každou svou vysněnou cestu podrobně plánuji. Ležím v mapách, studuju tištěné průvodce, které si často protiřečí. Vím, kam chci jít, co chci vidět a proč. Každé místo vnímám tak, že se sem už nemusím nikdy znovu dostat. Intenzivně. Vyrábím si stres, když to nejde podle plánu, jsem protivná na ty, co se loudají. Není snadné se mnou cestovat. I když je třeba nakonec všechno jinak, ten plán aktivit na každý den složený v kabelce mě drží v iluzi, že to mám pevně v rukou. Protože to skutečné těšení se a radost z poznání zažívám už ve chvíli, kdy plán sestavuju. Když tu cestu procházím virtuálně krok po kroku a žasnu nad fotkami na internetu. Dobře vím, že ty nejsilnější momenty prožité naživo stejně přicházejí odjinud, nečekaně a zcela mimo plán.
Nejdůležitější nakonec není, kde jste, ani jak moc zajímavostí jste nakonec doopravdy viděli, ale s kým jste ten vzácný čas, který na světě ještě máme, strávili.
Díky všem, kteří mě s sebou někdy někam vzali nebo cestovali se mnou, i když vše výše popsané věděli předem. Kam, kdy a s kým pojedu příště? Připravím plán!
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru V.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru II.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru I.
gutentor-overlayEmerencie a ty druhé
gutentor-overlayBez obalu
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář