


Bylo to v létě před téměř dvaceti lety, kdy jsme měli s manželem dovolenou ve stejném termínu, užívali jsme si krásného počasí a jezdívali jsme se koupat. Ke konci naší dovolené se obloha zatáhla a přišlo ochlazení. Ani nám to nevadilo a pro změnu jsme se rozhodli, že navštívíme nějaké pamětihodnosti, které všichni v rodině milujeme.
Můj muž se chystá běžet půlmaraton. Prý to vždycky chtěl zkusit – je to jeho první – a je to pro něj výzva. Spojená s náročným tréninkem, upraveným jídelníčkem a zejména několikahodinovým výběrem vhodného oblečení, obutí, oblečení na převlečení, jídla, pití, obinadel a batohů. Já ležím v posteli s virózou a taky právě bojuju se svou výzvou. Ne sportovní, ale kulturní.
Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám. Nevlastním nic z luxusních značek. Své staré hipsterské auto Ježuru jsem zdědila a od prvního dne, co ji mám, jsem začala znovu řídit.
Kromě koček, psů, králíků a jednu dobu i holuba byly součástí našeho zvěřince pochopitelně i slepice. Táta je měl dost zajímavě vycvičené na zapískání, to spolehlivě přiběhly. Navíc za tátou chodily jako pejsci. Na obvyklé zavolání „na pipipi“ se tvářily nechápavě a na povel „kšááá!“ spolehlivě skákaly do náruče. Dost jsme tomu nerozuměli, ale nesnažili se to ani pochopit.
Lidstvo je tak rozmanité, že rozčlenit ho do skupin a kmenů jako živočichy nestačí. Jsme daleko rafinovanější, záludnější, laskavější, chytřejší i mnohem hloupější než rostliny. Od ostatních živých organismů na Zemi nás dělí hlavně skutečnost, že si při setkání podáváme ruce. A řeknu vám, to je někdy zážitek!
To mi bylo dvanáct let a velikonoční víkend jsme tehdy trávili na chatě. Už pár dní bylo nádherné jaro. V sobotu a v neděli jsme pracovali venku, dělali jarní úklid na zahradě: vyhrabání trávníku, stříhání stromků, okopávání a pletí skalek…. Sluníčko krásně hřálo, proháněli jsme se po venku jen v tričkách, obdivovali první jarní sněženky, bledulky, petrklíče, kočičky. Odpoledne jsme na vyhrabaném trávníku hráli toho roku první partie kroketu.
Letos už nezapomenu popřát k narozeninám nikomu, protože jsem si pořídila skvělý vynález: narozeninovou knížku do kabelky. Pracně jsem dlouhodobě sbírala data narození, opisovala oznámení z Facebooku, vyptávala se přátel na jiné přátele, udělala jsem si pořádek v rodině. Knížečka kapesního formátu má jen 12 dvoustran s měsíci roku a řádky pro každý den.
Ještě zajímavější než přímá zkušenost z dovolené s maminkou, je poslouchat ji, jak o ní vypráví ostatním. Role se nečekaně obracejí a z vyprávění vycházím jako někdo, kdo se snažil, ale… „Barča si s tím Španělem něco povídala anglicky, ale vím já, jestli mu něco rozuměla?“ líčí například mou snahu zajistit jí co největší komfort.
Píši o době, kdy byl internet v plenkách, a pokud náhodou fungoval, často se stávalo, že nefungoval. Při vymýšlení dárku rozhodně neexistovala taková vymoženost, že si čtete stránky a ve sloupci vedle vám probíhá nabídka, které se můžete „chytit“ – protože nápad, to je to nejdůležitější. Opravdu bych se nechtěla vrátit do doby, kdy – pokud jsem už konečně něco vymyslela – druhým, často daleko složitějším úkolem bylo danou věc sehnat.
Stala se před více než šedesáti lety nedílnou součástí mnoha domácností. Díky ní se nejen pobavíme, můžeme se i vzdělávat, je možno se s ní přít, a v neposlední řadě se lze, při některých pořadech, i pěkně naštvat. A vždycky je lepší rozzlobit se „na televizi“ než na svoje blízké nebo, nedej bože, na sebe…
Čím jsem starší, tím je pro mě tento pojem důležitější. Vím, dá se říci v různých podobách, jako třeba: „to chce čas“, „až nastane ten správný čas“, „až budu mít čas“. Je toho mnohem více. To, o čem bych Vám dnes…
Mám ráda nové věci, které nám usnadňují život. Pokud je umíte správně používat. Nedovedu si představit život bez televize. Ale knihu samozřejmě nenahradí. S nástupem počítačů jsem se setkala poměrně brzy, už na vysoké škole. A v zaměstnání jsem se s nimi sžila taky rychle. Ale pokud jsem na dovolené, užívám si oddech i od počítače.
Pokud se vám pokazí spotřebič, stane se tak dle zákona o záruční lhůtě vždy dva dny po jejím uplynutí. Pokud se vám pokazí ještě v termínu této lhůty, nastává situace, kdy pochopitelně nenajdete účtenku či záruční list. A pakliže tyto dokumenty máte, zhusta se stává, že na typ poruchy, která má být opravena, se záruka nevztahuje.
Od malička mě voda fascinuje. Vlastně pravdu, že bez ní nemůžeme žít, jenom potvrzuji. Navíc mě provází od narození. Vedle potoka jsem vyrůstala. V okolí našeho městečka bylo několik průzračných lomů, do nichž jsme se chodili v létě koupat. Pár metrů od našeho domu zase bylo koupaliště napájené potůčkem, který pramenil nedaleko a celou dobu protékal lesy. Jeho voda se neměla vůbec možnost ohřát ani v době nejparnějšího léta a já jsem už tehdy nevědomky absolvovala kurzy otužování.
Jeden pozdně prázdninový víkend jsme celá rodina trávili na chatě, za kterou byla obrovská louka, na níž toho roku vyrostla krásná tráva. Táta se těšil, že si ji naseče a nasuší a bude mít luxusní seno pro králíky na celou zimu. Jeden den ráno kosil s razancí žacího stroje, pak obracel a předsevzal si, že letošní podzimní soutěž „o nejkrásnější seno“ (též zvanou jako „seno roku“), kterou vyhlašovali každoročně ve svazu chovatelů, s přehledem vyhraje.