Tahle divná doba hodně z nás posunula někam, kde jsme být asi nechtěli. Ale je potřeba tohle přijmout jako fakt a třeba z toho i něco vytěžit. Alespoň já to tak beru.
Jistěže mě také svazují některá nařízení a je mi líto, že jsem vnučku neviděla už několik týdnů, ale pořád máme telefon, a tak využívám i toho, že volám i těm příbuzným, s nimiž jsem byla dříve ve spojení tak jednou v roce.
Když nastal první lockdown a já jsem byla donucena zůstat místo práce doma, rozhodla jsem se, že si uklidím ve skříních. Zvládla jsem pouze jednu, v níž mám vlny, látky, vyšívací příze a podobné. Vylovila jsem velkou igelitku se „štepovkami“ – správně se to jmenuje látací příze. Bylo jich nepočítaně, různé druhy i barvy, ještě snad i po mé babičce.
Vyhodnotila jsem, že ponožky spravovat opravdu nebudu, a i kdybych tak z dlouhé chvíle činila, tohle množství nikdy nemůžu spotřebovat. Užuž jsem měla namířeno, že pytel půjde vyhodit, když jsem dostala nápad. Rychle jsem dokončila úklid a už se mi v hlavě „líhla“ myšlenka co s tím.
Ruční práce – zaručené antidepresivum
Moje malá vnučka moc ráda vaří. Vlastní krásnou kuchyňku, má i nějaké plyšové potraviny, moc krásné, ale veliké. Když jsem byla u nich, snažila se papriku nacpat do svého hrnce, jako že ji bude vařit, a přikrýt pokličkou. Poklička se jí od hrnce odrazila jako katapultovaná. Mořila se s tím, chudinka, dobrých deset minut. A tak mě napadlo, že jí z těch přízí zhotovím malé potraviny, aby se jí z toho dobře vařilo.
Všechno jsem háčkovala, aby se to dalo případně vyprat. Vždycky po třech kusech: kolečka okurky, mrkve, papriky, cibule, brambory, jahody, třešně, citron… Pak už jsem vymýšlela třeba toastové chleby, na ně pomazánky, máslo, med, marmelády. Kdykoliv mě napadla další surovina, honem jsem si ji zapsala, abych na ni nezapomněla – třeba pytlíky s čajem, ryby, bramborovou kaši, těstoviny. Materiálu i nápadů jsem měla dost. A hlavně jsem se vždy ráno hned po snídani s nadšením vrhala do práce, kterou jsem brala jako výzvu.
Při jednom z pravidelných telefonických hovorů jsem se pochlubila dceři, co dělám pro její malou. No ta se zblázní radostí. – Ano, a já se zbavím pytle s přízí, která by byla na nic. – Poslouchej, malá, když vaří, strašně ráda něco „jako sype“. Nemohla bys udělat pytlíčky s kořením? Otevřela jsem spíž, napsala si seznam a už jsem tvořila. Pak jsem dodělala ještě větší pytlíky s potravinami typu sůl, cukr, mouka, rýže, čočka, hrách… No a nakonec, a to byl můj vůbec „majstrštyk“, jsem uháčkovala lahvičky – jako že mléko, ocet, olej, pivo, víno, rum a končila jsem jarem.
Dokonce i manžel, který je za normálních okolností k mým ručním pracem netečný, obdivoval mé výtvory – bodejť by ne, bylo to pro jeho milovanou a rozmazlovanou vnučku. Kámen úrazu ovšem pravidelně nastával v okamžiku, kdy se odhodlal jít plenit spíž a hledat něco na zub.
„To tu nemáme žádnou mňamku?“ podivoval se.
„A co by sis tak představoval?“ vzhlédla jsem od háčkování.
„Nevím, třeba… kousek špeku?“ nevěděl sám, co by tak zakousnul.
„Mám tu tři plátky anglické slaniny,“ informovala jsem ho.
„Kde?!“ zavřeštěl s hlavou v lednici.
„Tady,“ pokývla jsem směrem ke krabici, kam jsem si ukládala hotové háčkované potraviny.
„Pffff,“ naděje z něho vyprchala, ale přesto se šel podívat, co jsem ten den zrovna vyrobila. „Jé, tady je čokoládová roláda!“ vykřikl. „Tu bych si dal!“
„No tak leda tu háčkovanou, péct teď večer rozhodně nebudu! A nedělej, jako bych tě trápila hladem, když jsi před chvilkou povečeřel,“ připomněla jsem mu ten talíř guláše, který k večeři spořádal. „Navíc potřebuju dodělat tenhle sýr a pak mám v plánu ještě lovecký salám, šunku a vejce na volské oko!“
„Nedělej mi chutě!“ zakvílel. „A vůbec – když už v rámci lockdownu děláš zásoby potravin, měly by být aspoň poživatelné…,“ zabručel, když odcházel do kuchyně usmažit si vejce na volské oko, na které dostal vůbec největší chuť.
A tak nám loňský lockdown přinesl hned několik pozitiv: vnučce sadu hraček-potravin kompatibilních s jejím nádobím, mně prázdné místo ve skříni po spotřebovaných štepovkách a dobrý pocit z toho, že jsem je zbytečně nevyhodila, a manželovi, který si za normálních okolností zvládne uvařit tak maximálně kafe, nové zkušenosti z kuchyně, kam se po každé takové rozmluvě vypravil napodobit výsledky mých ručních prací.
Další články z této rubriky
gutentor-overlayALWEG – nenaplněný (nejen slovenský) sen
gutentor-overlaySvátky dva v jednom
gutentor-overlayZávěsné truhlíky a neshody u nás doma s nimi spojené
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář