Ostatní

Nemám ráda laskavý humor. Takovou tu „člověčinu“. Hlazení po srsti s blazeovaným úsměvem a vědomím, že dělám správnou věc.

Svůj blog považuji za svůj prostor pro své vlastní názory. Nepíšu na zakázku ani na přání, leda že by úplatek stál opravdu za to.

V kuchyni hraje rádio starý hit Teamu s názvem Reklama na ticho. Uvařím si kafe a rádio jedním otočením cuplíku vypínám. Nepotřebuju hlasitou reklamu na ticho, potřebuju ticho.

Věřím tomu, že když si něco opravdu přejete, ono se vám to splní. Možná ne cestou, kterou očekáváte, možná ne očekávaným způsobem ani z očekávané strany, ale splní. Já jsem vždycky chtěla kopu dětí a velkou rodinu.

Vzbudila jsem se uprostřed noci bolestí. To není nic příjemného a zná to každý z nás. První tři sekundy blaženého nevědomí a pak bolest vystřelující své ohnivé šípy po těle.

Každý z nás má své malé ranní rituály, které mu pomáhají začít den. Já, stejně jako miliony dalších, potřebuju kávu.

Dnešní mladé generaci se musí jedno nechat: umí se k tomu postavit. TÍM nemyslím něco tak povrchního jako je práce nebo životní výzvy, ale hledáček fotoaparátu. I když slovo hledáček už aby pohledal…

Při nedávném setkání s přáteli jsem slyšela od Habči zajímavou myšlenku. Nežehlí doma zadarmo.

Mé životní číslo je 1. Slunce. Ze všech charakteristik čísla, které vypočítáte prostým součtem všech číslic ve vašem datu narození, mě nejvíce fascinují údajné sklony k vůdcovství.

Jsou životní události, které rodinu spojují, jako sňatek nebo křtiny nebo pohřeb. Koupě nového domu. Pak jsou události, které mají tendenci rodinu rozbít. Společná dovolená. Výchova dětí. Malování. Nás čeká to poslední. Přežijeme?

Chcete-li strávit s někým zbytek života, zeptejte se ho, jakou doma poslouchali hudbu. Protože vzpomínky na dětství nevymažete, ani kdybyste se přestěhovali na druhý konec světa.

Podle nosa poznáš kosa. A podle zvuků poznáš, jestli jsi doma. Schválně, vyzkoušejte si to!

Mnohokrát už jsem psala o svém obdivu k lidem, kteří chodí světem jako sluníčka s úsměvem pro každého, i když mají právě zánět okostice a pračka jim zničila novou podlahu.

Musím konstatovat, že s rostoucí chutí psát ztrácím chuť číst. Ne, že bych nečetla, naopak.

Systém malých záchytných bodů se mi osvědčil právě v dobách, kdy se člověku všechno sype pod rukama a na obzoru není žádný svítící maják naděje.

Dalším výsledkem mé výzvy každodenního psaní je pochopení toho, že zatím dokážu psát nonstop, když musím.

Můj nahodilý, až intuitivní experiment s vedením nahodilého, až intuitivního deníku mapujícího jeden roku jedné ženy před jedním životním milníkem ukazuje už po pár dnech zajímavé věci.

Vším, čím jsem, jsem ráda. Každý z nás hraje v životě spoustu rolí, dobrovolných i povinných, krátkodobých nebo celoživotních.

Přiznávám, nemám talent ke hře na klavír. Trápila jsem se v lidušce nekonečně dlouhých šest let s minimálním výsledkem.

Začalo to v práci, když jsem hledala informace o množství kysličníku uhličitého v ložnici, v níž spí dva lidé za zavřeným oknem. Zjistila jsem, že v takovém případě koncentrace CO2 v pokoji až trojnásobně.

Kdyby se měl někomu postavit pomník, byla by to moje maminka. Ona je neuvěřitelná a socha v nadživotní velikosti by měla být ze zlata.

Rozhodně nejsem člověk, který ráno vstane a pustí si televizi. Přijde z práce a sedne si k televizi. A v noci se u stále běžící televize probudí s hlavou zalomenou.

Jaro má sílu změnit ulici k nepoznání, když do rána vykvetou všechny sakury a ta růžovo-bílá oblaka nad chodníkem vás srazí na kolena. Často i doslovně, když se nedíváte pod nohy, ale kocháte se s pohledem upřeným do korun stromů.

Být tady a teď ovšem není žádná rezignace. Naopak. Musíte mít oči na šťopkách a zhluboka dýchat. Když si začnete všímat zdánlivě banálních věcí, když začnete dělat zdánlivě banální věci, začnou se dít věci, kterou jsou všechno jen ne banální.

Jsou lidé, kteří mají rádi Vánoce. Pak jsou lidé, kteří mají rádi Velikonoce. Další skupina má ráda všechny svátky a jiná zase žádné svátky.

Vždycky jsem chtěla napsat knihu. Byl by to krásný a vznešený cíl, který by kvitovalo i mé okolí.

Dnes vykrádám sama sebe, ale osvěžit čas od času některý ze starších příspěvků Zoufalce jistě není na škodu. Je to pět let, co jsem poprvé usedla do své Ježury a za vydatné pomoci přátel začala po mnoha letech znovu řídit.

Jednou za čas začnu s generálním úklidem. Vymetám pavučiny ze všech možných koutů, nekompromisně vyhazuju nebo nepotřebné daruji potřebným.

Chemie je vědou mimo moje chápání. Pamatuju si pouze pro život zásadní informaci, že kyselina se leje do vody.

Naše stará a nepříliš velká lednička je pořád plná. Pochutin, jídel, léků.

Jsem člověk, který nesmrká a nekýchá po celý rok. Lidi, co pořád potahují nosem a kýchnou desetkrát za sebou i v letním parnu, mě nebetyčně rozčilují.

Na přelomu tisíciletí byly velkým hitem videokamery. Byly obrovské, nosily se ve speciální brašně a musely se do nich kupovat pořád nové kazety.

Až to bude důležité, tak to zase přijde. Stejně jako plech vanilkových rohlíčků, které budou úžasně chutnat i úžasně vypadat. Do té doby si budeme pochutnávat na vanilkových placičkách, válečcích, obřích rohlících i malých suchých drobinkách s vanilkovou příchutí.

Těsto na perníky? Mám! Těsto na vánočku? Jasně! Už od rána kyne u topení. Tak ještě sbalit vál, váleček, mouku, vajíčko, zástěry a všechno to odvézt do cizího města, tam to upéct a nechat sníst cizím lidem. Takto vypadá ideální den naší rodiny. Protože Bača peče vánočku…

Často jen tak sedím a čumím. V hlavě prázdno. Jsou to krásné okamžiky totálního souladu s okolím, které vlastně neexistuje. Všechno kolem mě i ve mně jedno jest.

Starší lidé pel soutěživosti pozbývají. Člověk je s nimi více v klidu. Životní nadhled se nedá koupit ani urychlit. Musíte se k němu prožít léty zkušeností, radostí i trápení. Starší lidé už šetří síly na důležité věci, což jsou většinou právě ty věci, kterým mladí věnují minimální pozornost.

Taky je vám někdo sympatický, jen co vejde do místnosti, zatímco někdo druhý vám přijde nesnesitelný ještě dřív, než otevře pusu? Teorií o tom, jak lidské tělo funguje, je mnoho, a každý má tu svou, které věří. Já třeba věřím na energetické vlny, které vysíláme a které svým vlastním radarem přijímáme.

Dobře si rozmyslete, koho si pustíte k tělu. Ale nebojte se objímat a hladit a být otevření těm, co vám chtějí pomoci.

Odpočítávání dnů je děsivější, než jsem si kdy myslela. Zatímco v jiných případech, třeba když vojáci stříhali metr do civilu, šlo o to těšení se na poslední centimetr, já bych nejraději každý den zastavila a prožila několikrát za sebou. Jako v tom filmu Na Hromnice o den více. Ne každý…

Tak se mi zalíbily ty názvy písní v titulku, že v tomto experimentu pokračuji. Joe Cocker a jeho slavný song se k dnešnímu blogu velmi hodí.

Nevím, jakou máte zkušenost s naštvanými, přetaženými, nemyslícími lidmi, ale já je vidím letos úplně všude. Místo hlavy mají papiňák, který se chystá explodovat.