Dílo, jímž se americká spisovatelka Ellen Marie Wisemanová proslavila, zaujme nejen syrovostí námětu, ale i sugestivními příběhy hlavních postav. Románová fikce je inspirována existencí léčebny pro duševně nemocné ve Willardu, v níž docházelo k otřesným praktikám, kdy ošetřujícím vesměs chyběly empatie a soucit s pacienty. Přesto i zde se jako zázrakem občas zatřpytí jiskřička naděje a lidskosti.
Děj tvoří prolínající se časové linie, v nichž vystupují dvě mladé ženy, poznamenané trýznivými rodinnými poměry. Hlavní pozornost je směrována k dívce Claře Cartwrightové, pocházející z vlivné zámožné rodiny. Poté, co odmítne navrhovaný sňatek, neboť miluje jiného, dojde mezi ní a rodiči k prudké hádce. Otec vzdor dcery krutě potrestá. Přivolá sanitku, aby ji odvezla do nemocnice pro duševně choré, odkud ji po krátkém čase přemístí do státního ústavu ve Willardu u jezera Seneca. V době, kdy byl roku 1869 otevřen, představoval největší nemocniční komplex nejen ve státě New York, ale v celých Spojených státech. Zpočátku se tu pacientům věnuje potřebná péče, ale poté, kdy sem začnou proudit lidé z dalších nemocnic a chudobinců, není možné dodržet požadované standardy. Zavládnou drsné praktiky, jimž jsou pacienti nuceni se podrobit, stejně jako nevyhovujícím, leckdy otřesným podmínkám. Nemocní tehdy podstupovali i drastické lékařské metody, o nichž tehdy ještě zaostalá psychiatrie měla za to, že pomáhají.
Claru ve Willardu “budou hlídat, ale nikomu na ní nebude záležet.“ Jak dlouho bude v tomto hradu, pevnosti a vězení, z něhož není úniku? Podobně jako ona je tu proti své vůli také několik dalších zdravých lidí, ale šance, že zdi léčebny opustí, je mizivá. Teprve mnoho let po uzavření ústavu roku 1995 bylo objeveno v jeho podkroví čtyři sta kufrů bývalých pacientů s věcmi upomínající na jejich život. Po zdokumentování byly uchovány v muzeu.
Renata Červenková, Radkin Honzák: Všichni žijem´ v blázinci
Do vyprávění o Claře se promítá novodobá životní linie sedmnáctileté Isabelle Stoneové, jejíž matka Joyce před lety zabila otce a odpykává si trest ve vězení. Od té doby Isabelle, jíž se říká Izzy, poznala několik pěstounů. Nyní vyrůstá u manželů, kteří ji podporují, a má k nim důvěru. Jsou zapojeni do projektu muzea na záchranu nalezených kufrů ve Willardu, smutného místa tisíce zmučených duší. Zaměří se na průzkum osudu Clary. Chce pochopit, co se jí stalo, a pokusit se vyprávět prostřednictvím jejích osobních věcí včetně deníku, který tu po sobě zanechala, její příběh jako připomínku, jak nečekaně se může život zvrtnout. Izzy se díky tomu začne dívat jinak i na život své matky a odhodlá se přečíst její dopisy, které nikdy neotevřela. Netuší, jaké jí přinesou překvapení, stejně jako další průzkum osobních věcí a dokumentů Clary.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), euromedia.cz
Další články z této rubriky
gutentor-overlaySusan Meissner: Ohnivé květy
gutentor-overlayTat tvam asi – Ty jsi to
gutentor-overlayO Veverčákovi, který se bál
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář