Vánoční cukroví a jeho „velkovýroba“

2. prosince 2023 Olga Skálová Recepty 0
Vánoční cukroví a jeho „velkovýroba“
Foto: Pixabay

Moje babička s mámou rády pekly. Krom běžného pečení „na neděli“ byly svátky časem, kdy se v této činnosti doslova vyžívaly.

Postupně počet druhů vánočního cukroví dosáhl trochu gigantických hodnot, protože každý z členů naší rodiny měl rád jiný typ, což především babi ctila a prosazovala. Navíc bylo potřeba dodržovat tradice. Když k tomu připočtu i to, že téměř každoročně objevily nějaký nový recept, nebylo divu, že máma s babičkou pekly – jak se říká – „jako o dušu“ již od začátku prosince.

Zhusta zapojovaly i zbývající členy rodiny. Výjimku představoval pouze táta, který víc snědl, než vytvořil, takže do kuchyně málem neměl v adventním období přístup. Ovšem zase sebe sama pasoval do pozice hodnotitele, takže mu bylo předkládáno jednak k posouzení cukroví nové, které schvaloval či zamítal, jednak ke kontrole obvyklé kousky. Ty zase podroboval přísné kritice, zda se povedly tak jako vloni.

Pravda, vzhledem k počtu návštěv o svátcích se u nás vždy spotřebovalo téměř všechno a zbývající kousky si bráškové odváželi na internáty.

Já a můj nejstarší bratr jsme trpěli. Raději bychom se viděli s kamarády na bruslích.

Ovšem bráška si vymyslel fígl: když třetí kousek pokazil, byl vždycky od pečení vyhozen. Maximálně mu bylo svěřeno loupání ořechů a při této práci měl nařízeno zpívat, aby toho víc nesnědl, než vyloupal.

Jeho taktiku „kazit co se dá“ jsem bohužel využít nezvládla, protože u mě rodiče odmalička praktikovali výchovu k pedantství. Když už jsem tedy něco dělala, snažila jsem se to dělat dobře. Jenže mě to pranic nebavilo. Navíc jsem se neustále dožadovala masa, protože z té sladké vůně se mi dělalo špatně.

Prostřední bratr ovšem exceloval. Točil se v kuchyni jako „pilná kuchařinka“, na sobě babiččinu květovanou zástěrku, která za ním ve chvílích jeho největších výkonů povlávala. K dokonalosti mu chyběla jen krajková ozdoba v hlavě. Na tuhle práci byl šikovný a zároveň mu dělalo dobře, že ho máma s babičkou na tomto poli chválily – na rozdíl od školních výsledků. Ve škole měl totiž jeden průšvih za druhým, a navíc ve všech předmětech základního vzdělávání (krom tělocviku) mu k jeho vzteku byl rodinou dáván za příklad náš nejstarší bratr a později i já.

„Prosím tě,“ obrátila jsem se na něj jeden rok, když jsme zase stáli v kuchyni u přípravy vánočního cukroví, „ty mi řekni, proč sis místo instalatéra nezvolil obor kuchař-cukrář?“

„Za to může Zdeněk!“ kontroval můj bratr oblíbenou frází, kterou vždycky začínal každou obhajobu při vyšetřování různých lumpáren.

Zdeněk byl jeho nejlepší kamarád, spolužák už ze základní školy a spoluhráč ve fotbale, kde spolu hráli jako útočníci.

„No on to byl, kdo zjistil, že právě na této škole mají výborný fotbalový tým!“ objasnil bráška. „Uznej, že na kuchařské škole bych mohl chodit tak leda do mažoretek nebo do pěveckého kroužku.“ V době, kdy se tato příhoda stala, byl obor kuchař-cukrář skutečně téměř výlučně dívčí záležitostí.

„Babi, prosím tě, zabal mi zvlášť do krabičky cukroví pro kuchařky. Slíbil jsem jim, že zase přivezu,“ obrátil se bratr na babičku.

S kuchařkami byl můj bratr jedna ruka. Hned při nástupu do školy jim jednou ráno spolu se Zdeňkem pomohli s konvemi s mlékem. Zdeněk tehdy prý hudroval, že přijdou pozdě do školy. „Ale, prosím tě,“ mávl rukou můj prostřední bratr, „my to máme hned, a ony by se s tím dřely.“ V poledne za odměnu dostali oba řízek přes celý talíř. Nám doma tvrdil, že kuchařkám pomáhá i při sestavování jídelníčku.

„Už se vyptávaly, jestli jim zase přivezu na ochutnání. A k těm novým žlutým dortíčkům mi nachystej i recept. Musím si to pro ně opsat.“

Právě končil s jejich zdobením, čehož jsem mazaně využila: „Bráško, když za mě vezmeš šlehání sněhu na pusinky, tak ti ten recept opíšu,“ nabídla jsem se, šermujíc mu před obličejem metličkou. Šlehání sněhu jsem z duše nesnášela. Vždycky jsem tvrdila, že v receptech, kde bylo uvedeno: „Šleháme až do ztuhnutí,“, je chyba a že tam má být: „Šleháme až do zblbnutí!“

„Prosím tě, dej to sem,“ k mé velké radosti mi sebral metličku, „a hned mi opiš i recept na vanilkové rohlíčky a zázvorky, ty po mně chtěly, pamatovaly si, že vloni jim chutnaly!“

A tak jsem usedla k opisování…

Žluté dortíčky

Olga Skálová
Vytisknout

Suroviny
  

Těsto:

  • 30 dkg másla
  • 45 dkg hladké mouky
  • 12 dkg moučkového cukru
  • 15 dkg mletých vlašských ořechů

Krém:

  • ¼ kg másla
  • 2 lžíce moučkového cukru
  • 2 celá vejce
  • 8 dkg cukr krupice
  • 1 vanilkový cukr

Poleva:

  • 3 žloutky
  • 12 dkg moučkového cukru
  • 1 vanilkový cukr
  • trochu rumu (nemusí být)

Na ozdobení:

  • krásné půlky vlašských ořechů

Postup
 

Těsto:

  • Z uvedených ingrediencí zpracujeme těsto.
  • Vyválíme plát a vykrajujeme kolečka, čtverečky nebo obdélníčky.
  • Vykrájené tvary opatrně přemístíme na plech vyložený pečícím papírem.
  • Upečeme v troubě na 220 °C – asi 15 minut.

Krém:

  • Smícháme máslo s dvěma lžícemi moučkového cukru a třeme do hladké hmoty.
  • V páře ušleháme 2 celá vejce s krupicovým a vanilkovým cukrem až do ztuhnutí.
  • Po úplném vychladnutí hmoty do ní vmícháme utřené máslo s cukrem.
  • Krémem slepujeme upečená kolečka.

Poleva:

  • Žloutky, cukr a vanilkový cukr utřeme.
  • Nakonec můžeme přidat trochu rumu.
  • Polevou potřeme slepené dortíčky a ozdobíme půlkami vlašských ořechů.

Poznámky

Upozornění:
Je toho hodně, pokud pečete v menším rozsahu je dobré použít poloviční nebo třetinovou dávku.

Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo), soukromý archiv autorky

Další články z této rubriky

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*