Uznávaný anglický spisovatel Julian Barnes (nar. 1946) byl vyznamenaný prestižní Man Bookerovu cenou a obdržel nejvyšší stupeň francouzského Řádu umění a literatury. Dosud napsal třináct románů, tři povídkové sbírky a pod pseudonymem Dan Kavanagh další čtyři díla. Jeho nová kniha Elizabeth Finchová nyní vychází také u nás ve skvělém překladu Petra Fantyse, jenž přeložil většinu jeho prací.
Julian Barnes tvrdí, pracuje-li na nové knize, že je to stejně vzrušující, jako když psal svůj první román. Totéž se dá říci o pocitech čtenářů jeho knih, kteří se zvědavostí budou číst jeho Elizabeth Finchovou, román o lásce, samotě, vyrovnanosti a také o svébytném pohledu na historii.
Elizabeth Finchová, učitelka kurzu pro dospělé „Kultura a civilizace“, pojímá výuku jako podnětný dialog. Učí samostatně přemýšlet a předkládá provokativní témata i otázky. „Jsem tady, abych asistovala u vašeho uvažování, u vaší argumentace, u rozvoje vašeho vlastního myšlení,“ říká klidným hlasem a vybízí je, aby se „nenechali obalamutit hodnotami, které proklamuje naše vlastní doba“ a uvědomili si, že „co je normální, nemusí být správné“.
Intelektuálka na volné noze. Tak ji charakterizuje jeden z žáků, bývalý herec Neil, jehož nadchl, podobně jako ostatní, její svérázný způsob výuky, ale i ona sama, poněkud tajemná, chránící si soukromí.
Její osobité vnímání historie se mimo jiné odráží i v myšlence: „Proč bychom měli očekávat, že naše kolektivní paměť – které říkáme historie – bude méně omylná než naše paměť soukromá?“ Otázky ostatně kladla svým studentům často. Nepsala poznámky, mluvila spatra tak, aby si posluchači zapamatovali vše důležité a především se ptali sami sebe, jak vnímají a vidí svůj život v dějinné současnosti také z pohledu dějin minulých, jež ji svým způsobem ovlivnily. Pochopení jejích spodních proudů bez nánosů kolektivních mýtů historie posiluje chuť ji zkoumat, objevovat, myslet vlastním rozumem, a přitom s citem a porozuměním jejím jemným nuancím.
Lucius Annaeus Seneca: Dopisy psané stoikem (Epistulae morales ad Lucilium)
Když byl kurz u konce, Neil se osmělil a pozval učitelku na večeři. Scházeli se pak pravidelně jednou za rok na oběd, aby si věnovali necelé dvě hodiny konverzace. Elizabeth se ho hned v úvodu se zájmem ptala: „Co pro mne máte?“ Tato vzácná setkání znamenala po dvacet let pro Neila zářivé chvíle života, až do doby, kdy po smrti Elizabeth dostal dopis od advokáta, že mu odkázala písemnosti a knihy, aby s nimi naložil po libosti. Při předávání se sblížil s jejím bratrem, od něhož se ale o Liz mnoho nedozvěděl. Ponořil se do jejích výpisků a záznamů, ale ani v nich nenašel, co hledal. Obvolal ostatní studenty a zjistil, že nebyl jediný, s kým se učitelka setkávala, i když ne každého ovlivnila tak, jako jeho. Vyzkoumal ale, proč ji tak zaujal život římského císaře Flavia Claudia Juliana s církevním přídomkem Apostata (Odpadlík), který žil v letech 331-363. Usiloval v krátkém období své vlády o obnovení tradičních poměrů, jež se vymezovaly proti křesťanství. Jeho smrt považovala Elizabeth za „chvíli, kdy se zvrtly dějiny“.
Lou Andreas-Salomé: Rainer Maria Rilke
Na to téma pak napsal Neil fascinující esej. Uvědomil si, že mu Elizabeth odkázala také slova, slovní spojení a myšlenky, které ho provázely celé roky. „Jestli jsem na ně navázal správně, netuším. To by věděla jen ona.“
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), euromedia.cz
Další články z této rubriky
gutentor-overlayČtyři nerozlučné sestry, jedno osudové setkání
gutentor-overlayMy kluci z Brna
gutentor-overlayVidlák bůůk
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář