Lou Andreas-Salomé: Rainer Maria Rilke

Lou Andreas-Salomé svoji brilantní esej, věnovanou německému básníkovi Raineru Maria Rilkemu (1875-1926), uvádí verši z jeho Knihy obrazů. S Rilkem, o patnáct let mladším přítelem, žila čtyři roky a pojilo je celoživotní vnitřní souznění. Básník ji obdivoval jako spisovatelku i důvěrnou přítelkyni, ona v něm rozpoznala člověka „přecitlivělého, a přitom jistým způsobem – v biblickém smyslu – robustního“, o němž „se dalo říci, že království boží patří silným, těm, kdo na něj nečekají, nýbrž dobyli si ho sami v sobě…“

Lou čerpá ze svých vzpomínek, prožitků i z básníkovy korespondence z let 1897-1926, kterou on sám vnímal jako součást své tvorby. Vzájemné duchovní spříznění jí umožnilo proniknout do složité povahy umělce, chápat jeho sny, vzlety i propady do nejistoty a úzkosti, oscilující mezi životem a smrtí. Zaznamenává neblahé vlivy, které na něj měla matka po smrti dcery René, i pozdější studium na vojenské škole. Hluboké šrámy v něm zanechala traumatizující zkušenost, když ho za války povolali do vojenské služby, přestože jí byl neschopen. K armádě se naštěstí nedostal, neboť se zhroutil během výcviku s těžkou výstrojí. Ani později se nedokázal přes těžké období přenést: „Neuvěřitelné potíže se soustředěností pocházejí z let války, která vše přerušila.“

Ve studii je zmíněna společná cesta do Ruska s návštěvou u Lva Nikolajeviče Tolstého, která v Rainerovi zanechala natolik silný dojem, že se naučil ruštinu, kterou pak uplatnil v překladech. Lou líčí další důležité období, kdy jej sochař Rodin přijal za tajemníka, a všímá si přitom křehkosti vzájemného pouta, ukončeného především rozdílností jejich povah. Konfliktní vztah mezi uměním a životem se projevuje i v Rilkeho slavné básni Requiem, především v části Za přítelkyni.

Rilke trpěl nedůvěrou při navazování vztahů s vědomím, že nedokáže tu dobu „prožít ani plně, ani čestně, nýbrž protrápil jsem se jí až do konce, dokud jsem všechno nezničil…“ Ve svých čtyřiceti letech přiznává: „Ta bolestná jistota, že jsem v každém vztahu znásilňován, hrůza, úprk a cesta zpět, propadnutí se do samoty.“ Nedařilo se mu přivyknout na rodinný život se sochařkou a malířkou Clarou Westhoffovou, s níž se oženil a měl dceru. Již po roce ji ale opustil, přestože přátelství mezi nimi trvalo dál. Pod vlivem Lou však dokázal sám sebe lépe a opravdověji vnímat a získat i větší dávku sebejistoty.

Lou Andreas-Salomé často cituje i zápisky z Rilkeho deníku, například „…musím se naučit chápat, že velikost není přepínání sil, nýbrž přirozenost“. Citlivě si všímá příčin jeho zranitelnosti, ale třeba i smyslu pro pořádek „jako něco, co usměrňovalo důsledky jeho básnických euforií…“ Připomíná jeho celoživotní potřebu žít obyčejně všední den „s úctou k těm nejnenápadnějším věcem, s úctou i k těm nejubožejším a nejvyprázdněnějším hodinám existence.“

V eseji, napsané krátce po smrti Rilkeho, zvěčnila jako „poselství vanoucího“ památku na milovaného muže a duchovně spřízněného člověka, jemuž dokázala porozumět do hloubi duše a pochopit jeho komplikovanou, útlocitnou povahu.

Díky vnímavému překladu Aleny Bláhové můžeme ocenit autorčinu obdivuhodnou schopnost vyjadřovat se způsobem, který sám o sobě je básnickým projevem vznešenosti.

Zdroj: text – Dana Vondrášková, Leda.cz