S vykukujícím sluníčkem a příslibem jara začíná můj manžel nakukovat do zákoutí internetu a řešit osazení truhlíků v lodžii. A tak odstartuje i každoroční spor mezi námi.
S příchodem zimy se v našem městě objevily plakáty s upoutávkou, kde se zájemci o tyto kurzy mají zapsat. A mně se udělalo špatně. Na rozdíl od mojí dcery, která se do tanečních těšila.
No to je mi zase jeden úžasný světový den – při pomyšlení, kolik „světových dnů všeho možného“ je ustanoveno, mám dojem, že na jeden běžný kalendářní den jich musí už připadnout alespoň deset.
Tak nám nečekaně – kdo by to taky předpokládal, takhle v polovině září – přišel podzim. Ochladilo se a to já, která mám v sobě nějaké geny jižanských předků, nemám ráda.
Můj manžel byl snad v některém ze svých předchozích životů hodinářem či strážcem času. V našem bytě se totiž nacházejí asi dvanáctery hodiny. Dvoje jsou, pravda, „bimbací“, které jsme vypnuli po dohodě