Po celý svůj život se vzdělával na významných domácích i zahraničních školách: v Praze, Lipsku, Petrohradu i ve Vídni. Kromě toho, že byl hudebním skladatelem, byl také autorem mnoha teoretických prací, reformátorem české církevní hudby, hudebním kritikem a literárním tvůrcem. Studoval i hudební estetiku a také psychologii. A působil rovněž jako pedagog: osmadvacet let byl ředitelem brněnské varhanické školy.
Třetího července roku 1854 se v Hukvaldech do rodiny chudého učitele narodil chlapeček, kterého rodiče pokřtili Leo Eugen Janáček. Již jeho dědeček byl výborný hudebník a učitel. A v jeho šlépějích pokračoval i otec Leoše Janáčka. První hudební vzdělání tak chlapec získal od svého tatínka, který ho učil hrát na klavír. Že byl skutečně mimořádně nadaný, o tom svědčilo to, že již jako malý dokázal hrát skladby Beethovena.
Ludwig van Beethoven: Autor Ódy na radost, jehož nezastavila ani ztráta sluchu
V jedenácti letech jej rodiče poslali do klášterní školy v Brně. To bylo pro malého chlapce hodně těžké období, ovšem ve svém věku nemohl pochopit existenční potíže svých rodičů. Ale pro hudební vzdělání svého synka rozhodně učinili správný krok. V této škole se Leoši Janáčkovi dostalo výborného hudebního vzdělaní. Jeho učitelem byl skladatel a sbormistr Pavel Křížkovský, který jej vyučoval hudební teorii a také ho přivedl k vlastenectví. Zajímavostí je, že na základě svého přesvědčení Leoš Janáček nikdy nešel do německé opery, která působila v Brně, a nejezdil tramvajemi, protože v nich byly v té době německé nápisy.
Po ukončení reálky začal studovat na učitelském ústavu, ale zároveň už působil jako zástupce na kůru starobrněnského kostela. A právě díky Pavlu Křížkovskému se dostal do Prahy na Skuherského varhanickou školu, kde se setkal s významnými osobnostmi české hudby – Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem.
V této době chvíli zamýšlel stát se klavírním virtuózem, ale pak se mu dostalo možnosti studovat na slavné konzervatoři v Lipsku, kde se věnoval jak skladbě, tak hře na klavír a varhany, sborovému zpěvu i dirigování. Po návratu domů do Brna nastoupil jako sbormistr českých spolků, v nichž působili především amatéři a které pod jeho vedením dokázaly provádět skutečně náročné skladby například od Mozarta, Beethovena nebo Dvořáka.
Ve své tvorbě Leoš Janáček vycházel z lidových písní a tanců, jež mu byly inspirací pro složení Lašských tanců coby moravského protikladu Slovanských tanců Antonína Dvořáka, skladatele, kterého velmi obdivoval. Lašské tance byly úspěšně uvedeny v roce 1891 na Zemské jubilejní výstavě v Praze. Avšak jeho opery Počátek románu a Šárka, které v té době složil, nebyly publikem přijaty. Jeho chvíle měla teprve přijít.
Drama Gabriely Preissové Její pastorkyňa se rozhodl zpracovat do té doby neprovedeným způsobem, a to zhudebněním prózy, čímž vytvořil úplně nový kompoziční styl. Ačkoliv tuto operu pražské Národní divadlo odmítlo, premiéra v Brně byla úspěšná. Na uvedení v Praze si musel Leoš Janáček počkat až do roku 1916, ovšem úspěch byl grandiózní. Libreto Pastorkyně bylo přeloženo do němčiny a pod názvem Jenůfa byla opera uvedena v zahraničí s velkým ohlasem.
Své mistrovské kusy, které jsou součástí repertoáru operních scén na celém světě a mezi něž patří Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu, složil až v pozdním věku.
Kromě operní tvorby psal skladby klavírní, orchestrální, vokální a komorní, sbíral a vydával moravskoslezské lidové písně a tance a v celé jeho tvorbě se tvůrčí mistrovství projevuje originalitou, citovostí, nadšením a životní filozofií.
Od svých dvaašedesáti let do konce svého života dokázal složit svá vrcholná díla. Dalo by se říci, že co si usmyslel, to se mu podařilo. Jakmile dokončil práci na jedné opeře, hned se pustil do další. Kritikové o něm mluvili jako o „starci s duchem jinocha“. Janáček sám však jistému brněnskému recenzentovi své Glagolské mše, který o něm referoval coby o geniálním věřícím starci, napsal: „Žáden stařík, žáden věřící, vy mladiku!“ – to mu bylo 73 let.
V této době se mu dostalo uznání i v podobě čestného doktorátu brněnské univerzity, na jeho rodném domě v Hukvaldech byla zasazena pamětní deska a ve Štramberku postaven pomník. Z chudého moravského chlapce se vypracoval ve světoznámého úspěšného skladatele, čímž si splnil svůj sen.
Další články z této rubriky
gutentor-overlayHudba opět pomáhá lidem s roztroušenou sklerózou
gutentor-overlayFrédéric Chopin (1. 3. 1810 – 17. 10. 1849) – skladatel, na něhož si dělá nároky Polsko i Francie
gutentor-overlayKnihy jako hudební inspirace. Z jaké předlohy čerpal David Bowie, Led Zeppelin nebo The Cure?
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář