Lea Blumenthalová: Udělej to jako racek

Být za všech okolností příjemná, vyhovět druhým, přebírat za ně práci, sklopit hlavu a omlouvat se, pokud se jim něco nelíbí, vyhýbat se konfliktům, to byly projevy Leiny závislosti na harmonii. Zrcadlo jí nastavil přítel Boris a kamarádka Tina, s níž pravidelně běhala, přestože ji to nebavilo, ale neměla odvahu jí to říci, aby ji nezklamala. Měla na mysli nabádání rodičů, jak se má slušná dívka chovat, co má a nesmí dělat, i věčný leitmotiv: „Poděkuj, moc nemluv, trochu se věnuj ostatním.“ Aby se zavděčila, raději neříká, co si opravdu myslí, pocity potlačuje a rozpory neřeší, což ji značně vyčerpává. Navenek se usmívá, ale uvnitř ní to vře. Přiznává si: „Přesto jsou chvíle, kdy se mi z mého nezměrného nutkání vyhýbat se hádkám a neshodám chce prostě zvracet. Rozčiluje mě, že se dávám na ústup, místo abych stála široce rozkročená s rukama v bok jako Wonder Woman. Především mě unavuje, že se nechovám hezky proto, že bych chtěla, ale protože to neumím jinak. Pak se totiž hned ocitnu v dalším konfliktu. – A TO SAMA SE SEBOU.“

Možná to také znáte. Nejste spokojeni s ošetřujícím lékařem, ale připadá vám nepatřičné přejít k jinému, po návštěvě u kadeřníka se nad účesem zhrozíte, ale přesto se k němu zase objednáte. Lea to měla podobně. Snažila se na druhé působit mile a nic nenamítat, nabízet pomoc, aniž ji někdo žádal. Potřebovala slyšet, že je hodná, oblíbená a všichni ji mají rádi. Syndrom pomocníka jí dával pocit, že je nepostradatelná. V dospívání totiž zažila odmítnutí, ponížení a rozčarování nad zjištěním, že nebyla ve škole oblíbená. Hluboce se jí to dotklo.