Ilan Pappé: Deset mýtů o Izraeli

Ilan Pappé, jeden z nejznámějších tzv. nových historiků, se nebojí otevřeně se vyjadřovat o nespravedlnosti a vině židovského státu vůči Palestincům ani o tom, že považuje izraelský režim za apartheidní. Palestinci, jak tvrdí, nemají v dnešní době základní občanská práva. Vychází mimo jiné z dokumentů izraelských archivů, odtajněných v osmdesátých letech, umožňujících poznat dějiny sionismu i vznik státu Izrael pod novým úhlem, jež nutí přehodnotit dosud přijímané názory.

Problém mezi Izraelem a arabským světem má příčiny mnohem hlubší, než je izraelská okupace Západního břehu a Pásma Gazy. Za východisko považuje tento levicově smýšlející, provokativní historik jednostátní demokratické řešení se zajištěním rovných práv, jinak není šance na ukončení vleklého konfliktu. Ve své knize Deset mýtů o Izraeli vyvrací zažitou interpretaci o Státu Izrael, protože „uměle zkonstruované nepravdy o minulosti a současnosti v Izraeli a Palestině nám brání pochopit kořeny celého konfliktu“. Cílem jeho knihy je na základě konfrontace s realitou vyvrátit přijaté mýty a odhalit skutečnou pravdu. Na základě nejnovějších poznatků historického bádání ukazuje v deseti kapitolách neudržitelnost neopodstatněného mínění, jež je v rozporu se skutečností.

Prvním z deseti přijímaných mýtů zabývajících se izraelsko-palestinskou problematikou, jež jsou v knize chronologicky řazené, je myšlenka, že Palestina byla na sklonku 19. století téměř liduprázdnou, zaostalou pouštní krajinou, již zkultivoval teprve příchod prvních sionistů, ačkoliv ji v té době obývalo prosperující společenství. Vyvrací i názory o Palestině jako „zemi bez lidí“, stejně jako ty spojující sionismus s judaismem či popírající souvislost mezi sionismem a kolonialismem. Pátá kapitola, vztahující se k roku 1948, seznamuje s fakty, podpořenými historiografií, vyvracejícími tvrzení o dobrovolném odchodu palestinských uprchlíků. Vznáší také pochybnosti nad tím, že by neměl Izrael v roce 1967 na vybranou a musel vyhlásit válku. Pappé přitom tvrdí, že „skutečným důvodem byla touha dokončit zábor celé Palestiny, což se Izraeli zčásti podařilo už v roce 1948“. V sedmém zamyšlení zpochybňuje svými argumenty, že je Izrael demokracií. Následně hodnotí, zda podepsání mírových dohod v Oslu před téměř čtvrtstoletím bylo dobrým pokusem, či se naopak jednalo o “úspěšný izraelský manévr, jak upevnit a prohloubit okupaci“. Jako další mýtus vidí autor posuzování situace v Pásmu Gazy, obviňující za utrpení jeho obyvatel teroristické hnutí Hamás. K tomu nabízí odlišný výklad dramatických událostí za uplynulých dvacet let. V poslední kapitole se staví proti tomu, že by jedinou cestou ke smíru bylo dvojstátní řešení, jež podrobuje kritice.