„Je to téma, o kterém se moc nepíše. Nemluvím o institucích nebo o nejrůznějších nabídkách pomoci. Myslím vyprávění lidí, kteří s takto nemocnými příbuznými žijí a starají se o ně. Rozhodla jsem se blog věnovat právě příběhům, které mapují průběh nemoci. Se vším, co k tomu patří,“ říká Hana Vondráčková v jednom z rozhovorů. Původně začala blog psát spíš pro sebe, ale ohlasy a pozitivní odezva ji povzbudily k pokračování v psaní, které má smysl.

Chorobě, která v každém vzbuzuje oprávněné obavy, dala roztomilé jméno Ali. Patří do její rodiny, kam se nastěhoval, aniž by ho někdo zval. Překvapivě dokáže někdy i prosvětlit těžké chvíle a beznaděj. Je to s ním jako na houpačce. Chvíli je radost, že je to docela v pohodě, ale další den ji maminka nepoznává nebo říká, že jí dcera zemřela. Aby to Hanu Vondráčkovou „nepřeválcovalo“, rozhodla se s tímto stavem smířit a brát ho, jak je. Ali se tak stal přítelem nejvěrnějším – „převážně nevážně“ -, jak o něm ostatně píše na svém blogu i v knize, kde barvitě popisuje, co s maminkou prožívala v období od prosince 2020 do konce roku 2021.

Život s Alim líčí autorka zcela otevřeně a naštěstí přitom má i notnou dávku humoru, mnohdy černého, když popisuje různé příhody s maminkou s povahou generála, jež byla zvyklá vše řídit a jen těžko se smiřuje s tím, že role se obrátily. Někdy Haně rupnou nervy a je pak ráda, že díky Alimu o tom za chvíli maminka už neví. Ke všemu je Hanka Beran, maminka Býk, tedy poněkud vražedná kombinace, kdy na sebe narážejí, avšak zároveň si rozumí. Ale i díky tomu, že Aliho prostě Hanka přijala do rodiny, si zachovává zdravý nadhled. Ztrátu paměti mamince ulehčuje cedulkami, rozmístěnými po celém bytě, kde ji ujišťuje: „Bydlíš tu, máš tu všechny věci, doklady, kabelku i kartu má tvoje dcera Hanka. Bydlí tu s tebou a stará se o tebe,“ a podobně. Dbá o navyklou rutinu, dodržování rituálů i na to, aby co nejvíc úkonů maminka pokud možno zvládala sama. Přitom se nelze vyhnout tragikomickým příběhům, o nichž se kniha často zmiňuje.

Protože je maminka Hanky vášnivá vypravěčka, užívá si všechny návštěvy, které k nim zavítají. Ti, kteří její příběhy znají nazpaměť, poslouchají jen chvíli, než je Hanka vysvobodí. Naprosto zoufalí jsou za hodinku hosté, kteří se třeba jen ze slušnosti odváží na něco zeptat. Jsou pak zahrnuti dalším vodopádem slov a příběhů… Třeba těch, jak zařizovala vypravování zájezdů. „Když dnes o zájezdech vypráví, mívá takový zasněný pohled (to vidět je) a chuť na panáka (to vidět není, ale vím to.) Tehdy tekuté prezenty dostávala často…“ Babi také ráda luští křížovky, jen si poslední dobou stěžuje, že už je neumějí jako dřív, protože jim nějak nevycházejí.

Hanka vyzkoušela různé doporučené způsoby, jak mamince ulehčit v nemoci i pomoci klidně usnout. Jedním z osvědčených receptů je spací čokoláda, která výborně funguje a je v knize také uvedená. Dobře se osvědčila i hudba z doby minulé, která se mamince, ale i Hance líbí a společně si ji notují. Poklidný večer naruší dotaz: „Nevíš, kdy přijde ten pán, jak tady pro něj skládám tu skládačku? On vždycky přijde, rozloží mi to na stůl a pak chodí kontrolovat, jestli jsem to udělala dobře.“ „To ti přece kontroluju já.“ „A jo, tak to jsem to popletla… A kdy přijde?“ „Já nevím, babi, asi to nestihl.“ „To nevadí.“

Hana Vondráčková prožívá v náročné péči o vážně nemocnou maminku hodně starostí a stresu. Naděje na zlepšení není, přesto je rozhodnuta se o maminku starat do poslední chvíle. S tím je smířena, dokonce i s trvalou návštěvou nevypočitatelného Aliho, který její maminku provází do různých světů a časů. Každodenní život v jejich domácnosti popisuje výstižně, přitom s patřičným odstupem a laskavým humorem. Poskytuje tím naději i povzbuzení všem, kdo pečují o své blízké doma a kteří si stejně jako ona zaslouží velký obdiv a úctu. Její blog byl nominován na cenu Magnesia Litera 2022 v kategorii Blog roku.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, luxor.cz