Uznávaná spisovatelka Claire Keeganová (nar. 1968), nejmladší z šesti dětí irské katolické rodiny, v níž vyrůstala na farmě v hrabství Wicklow, vystudovala filozofii a obor tvůrčího psaní. Její novela Takové maličkosti, inspirovaná skutečnými událostmi, byla nominována v roce 2022 na Man Bookerovu cenu.
Děj jímavého příběhu o slušnosti, soucitu a lásce, ale také o jejich absenci, nás zavede do malého města v Irsku v době hospodářské krize osmdesátých let dvacátého století. Je před Vánoci a Bill Furlong, obchodník s uhlím a dřívím, má nejvíc práce, objednávky se jen hrnou a je nutné co nejdříve všechny vyřídit. Když se narodil, bylo jeho matce šestnáct let, otce nikdy nepoznal. Vyrůstal v domácnosti protestantské bezdětné vdovy, paní Wilsonové, u níž matka sloužila. Ve škole zažíval ústrky a šikanu. Co nejdříve se chtěl postavit na vlastní nohy. Rozuměl obchodu, s každým vyšel a bylo na něj spolehnutí, protože „měl dobré protestantské návyky: časně vstával a vyhýbal se alkoholu“. Brzy se vypracoval na vedoucího uhelného skladu. Oženil se a v manželství se narodilo pět dcer. I když nebyli bohatí, žili spokojeně. V těžkých časech hospodářské krize, kdy mladí emigrovali za prací, byl „tím víc odhodlaný jít dál – se sklopenou hlavou, aby si nenadělal nepřátele“ a mohl dcerám zajistit dobrou budoucnost.
Pomocnou dívčí školu ve městě provozoval zdejší klášter v péči jeptišek Dobrého pastýře Ježíše Krista. Vedly se o něm různé řeči, hlavně o klášterní Magdalenině prádelně (nazvané podle napravené prostitutky Maří Magdaleny). Dřely v ní do úmoru dívky a ženy – mělo jít o padlé dívky -, které od úsvitu do noci činily pokání praním špinavého prádla, bez nároku na mzdu. Jeptišky, církev i zástupci města na jejich otrocké práci slušně vydělávali. Děti, které se matkám narodily, jim byly odebírány a nikdy už je nespatřily. Sebemenší odpor či prohřešek byl krutě trestán. Svá tajemství si proto klášter bedlivě střežil.
Když sem jednou Furlong přivezl objednané uhlí o něco dřív, před klášterem nikoho nezastihl. Vešel zadním vchodem. Jedna ze zoufalých dívek, které nečekaně zastihl při úklidu, se k němu vrhla s prosbou, ať ji odsud dostane. Vtom ale vešla představená, aby vyřídila zakázku, a chvíli s ním pak v soukromí hovořila. Furlong o všem přemýšlel, když se vracel cestou ztrácející se v mlze. Optal se staříka, jehož potkal, kam vede. „Tahle cesta vede tam, kam chceš jít, chlapče.“
Doma Bill s manželkou probíral, čeho byl v klášteře svědkem. Řekla, že s tím nemají nic společného, nic se s tím nenadělá a nejsou za to zodpovědní. „K čemu nám to všechno přemýšlení bude? Vzniknou tím jenom nepříjemnosti.“ Podobně reagovala majitelka restaurace, kde se stavil na jídlo. „Musíte přece vědět, že tyhle jeptišky mají prsty všude.“ „Copak nemají jenom tolik moci, kolik jim dáme?“ odvětil.
Ellen Marie Wisemanová: Tmavé stěny Willardu
Adventní atmosféra přiměla Furlonga na chvíli k zastavení, zamyšlení a vzpomínání. Matka mu zemřela, když mu bylo dvanáct let. Nevěděl, kdo je jeho tátou. Myslel na nekončící kolotoč vyčerpávající práce, na své manželství a dcery, jimž chtěl zajistit dobrou budoucnost. Život ale musí být ještě něčím víc než tohle… Obíral se také myšlenkami, proč se dívek v klášteře nezastal a výkřik o záchranu ponechal bez reakce. Promítal si přitom laskavost a povzbuzování paní Wilsonové. Kdyby jí nebylo, v klášterní prádelně mohla skončit i jeho máma. Nakonec dospěl k odvážnému rozhodnutí, i když věděl, že naruší ustálenost soukromí a rodinného života a nastanou potíže. V srdci si byl ale jistý, že se to zvládne…
Úsporně sdělovaný příběh, neomezující se na čas nebo místo, je především o lásce. Furlong se v krizi středního věku a identity vyrovnává s minulostí. Uvědomuje si, že byl jako dítě milován, na rozdíl od mnoha jiných mimomanželských dětí, odsuzovaných společností „dobrých“ křesťanů katolického Irska. Bez lásky se mohl zatvrdit a jako ostatní uváznout v sebestřednosti.
Tim Winton: Ovčácká chajda
Claire Keeganová nikoho nesoudí, nechává to jen na čtenáři, i když přiznává: „Lidé byli v této zemi obrovsky brutalizováni katolickou církví. Byli tak vzdáleni jakémukoli druhu slušnosti, už ani nevěděli, co je slušnost. A byli za to i finančně odměňováni.“
„To, co z nás přežije, je láska“, napsal anglický básník Philip Larkin. „Tato kniha na to odpovídá a v dobrém i zlém to možná dokazuje,“ uzavírá její autorka.
Poznámka:
V Magdaleniných prádelnách, provozovaných v Irsku křesťanskými kongregacemi od roku 1922 do září 1996, pracovalo tisíce dívek a žen od úsvitu do pozdní noci šest dnů v týdnu. Nesměly se spolu bavit, za neuposlechnutí byly krutě trestány. Plat nedostávaly, jeptišky je využívaly jako otrokyně a záměrně ničily jejich integritu i důstojnost. Po čase, kdy se hnutí odklonilo od původního úmyslu, již žádná nemohla odejít z vlastní vůle a některé chovanky zde strávily celý život. „Nebyla jsem tam nikdo,“ pláče při vzpomínkách žena, která se do prádelny dostala v šesti letech. Do těchto káznic dávali své dcery někdy i sami rodiče, jindy jim je odebírala církev, ale byly zde i děti ze sirotčinců, nemocnic, zneužívané dívky i mladé matky či dívky s problémovým, vzdorným chováním. Patřila k nim například i nedávno zesnulá zpěvačka Sinéad O´Connor, která v patnácti letech strávila v dublinské prádelně rok a půl za záškoláctví a krádeže. Krutá zkušenost poznamenala její život a promítla se i do jejích protikatolických postojů.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), eprostor.com
Další články z této rubriky
gutentor-overlayVidlák bůůk
gutentor-overlay77 tipů pro zdravá střeva
gutentor-overlayHory, mlha, láska a já
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář