S manželem jsme se rozhodli, že dokud ještě máme dost sil, uděláme vnoučatům hezké prázdniny a vyrazíme s nimi na týden pod stan. Ubytovali jsme se v kempu a stan postavili nedaleko rybníka. První dva dny jsme se jen koupali, ale třetí den jsme vyrazili na výlet. Děti o něm vypráví ještě teď.
Výlet do skal
Vnoučata milují vodu, ale po dvou dnech ležení na pláži a dovádění ve vodě to mezi nimi už začalo jiskřit a hádek bylo víc a víc. Usoudili jsme tedy s manželem, že je ten pravý čas vzít děti na výlet a ukázat jim krásy České Kanady.
Přečtěte si také:
Vydali jsme se do skal. S manželem známe například Kamenný stůl či Filipovy kameny, ale rozhodli jsme se, že tentokrát chceme vidět něco nového. Dojeli jsme autem k rozhledně U Jakuba v blízkosti obce Valtínov a tady to začalo.
Pěší túra s dětmi
Děti uviděly dětské hřiště, rozběhly se k němu a přestaly vnímat svět. Zatímco my s manželem jsme měli batohy nasazené na zádech a byli připraveni vyrazit, děti vypadaly, že jsou ochotné na hřišti strávit zbytek svého života.
Když jsme je po hodině konečně vylákali na lesní cestu, rozbolely je nožičky. Nejmladší Jarek dokonce ulehl na zem a vypadal jako maratonec, který právě dokončil svůj životní závod. Svíjel se v údajných bolestech, naříkal a odmítal jít dál.
Aby toho nebylo málo, rozpršelo se. Zatímco jsem hledala v batohu pláštěnky, sedmiletá Julinka dostala strašný hlad, ale neměla chuť ani na chleba s paštikou ani na jablka, která jsme měli s sebou. Zatímco jsem hledala müsli tyčinku, déšť sílil. Dvě děti ze tří se rozbrečely. Ukázalo se, že dětské pláštěnky jsem sice s sebou vzala, ale moji a manželovu pláštěnku jsem zapomněla v kempu. Byli jsme promočení až na kost.
Záchrana v podobě cedule
Pokud si myslíte, že nás zachránilo to, že vysvitlo slunce nebo fakt, že jsem v batohu našla čokoládu, jste na omylu. Zachránila nás obyčejná cedule s neobyčejným nápisem. Na dřevěné směrovce uprostřed cesty totiž bylo napsáno „Ďáblova prdel“. Děti byly nadšené a ihned se vydaly směrem, kterým ukazovala šipka.
Zanedlouho jsme došli do cíle. Mezi stromy jsme skutečně spatřili skálu ve tvaru zadnice a děti začaly výskat radostí. U skály (ale i vedle ní, pod ní a na ní) se chtěly vyfotit. Vzápětí se pustily do sbírání kamenů, neboť je prý nutné, aby pod Ďáblovou prdelí byly i nějaké bobky. Nejstarší vnouček vylezl na skálu a začal lít ze skály vodu ze své lahve. „Prdel čůrá,“ křičely děti a turisti, kteří právě dorazili se smáli a chápavě se na mě usmívali.
Zavelela jsem raději k odchodu. Děti přiběhly, ale nejmladší Jarek nikde. Rozhlédla jsem se a pak jsem ho uviděla. Stál se staženými kalhotami vedle skály a křičel na mě: „Babičko, povídej, mám taky pldel.“ Pomyslela jsem si: „Ach jo, to jsem zvědavá, co budou vyprávět děti doma. Snad nám děti dcera ještě někdy půjčí.“
Stalo se vám něco podobného? Diskutujte v komentářích
Zdroj: Autorský text – Petra Müllerová
Buďte první kdo přidá komentář