Vita Jamborová: Jak jsem falšovala Picassa

Alexandra je uznávanou, populární zpěvačkou se spoustou ocenění a fanoušků. Tak to ale nebylo v době studií, kdy byla pro některé spolužačky terčem posměchu a šikany. Proto ji pozvánka na třídní sraz přivede na myšlenku pomsty a zároveň opět vzbudí už dávno zapomenuté vzpomínky na život plný trapasů a křivd. Ze zoufalství Sašu napadne oslovit agenturu „Hodinový manžel“, nechce však opravit kapající kohoutek nebo rozbitý nábytek, ale aby ji muž doprovodil na školní sraz a opravil tak trochu její sebevědomí před bývalými spolužáky. Příchod dobře vypadajícího „hodinového manžela“ zahání poslední pochybnosti o připravované odvetné akci a vrací Sašu do časů strádání, ale i krásných vzpomínek.

Vzpomínky jsou vázány k strýčkovi v Itálii, kde se naučila i malovat a dodala si odvahu zpívat.

Zatímco všichni uznávají Sašu jako zpěvačku, nikdo nebo téměř nikdo neví o jejím výtvarném nadání, které objevil a rozvíjel její strýček. Chvíle strávené v jeho dílně ji přivedly k zvláštnímu koníčku – falzifikátorství obrazů, hlavně Modiglianiho, Picassa, ale i jiných malířů.

Jak jde čas, dostane Saša oznámení o dědictví, jehož hlavní součástí je obraz Pabla Picassa, který ale zmizel. Přitom někdo Sašu vydírá a chce od ní zrovna tento obraz za zdraví jejích blízkých. K tomu všemu se u Saši v bytě objeví bývalá první láska z Itálie, Paolo.

Únosci jsou neúprosní, čas běží a je nutné vše co nejlépe vyřešit. Jak se to Saši podařilo, se dozví čtenář až v úplném závěru knihy.

Souhlasím s autorkou, která říká, že psaní knih jí přináší chvíle, kdy může prožívat příběh, emoce, že může všechno. Totéž prožívám díky takovýmto knihám i já jako čtenář.

Zdroj: redakce – Zdena Mášová, nase-vojsko.cz