Valérie Perrinová: Vyměnit vodu květinám

Jímavý, hluboce podmanivý, intimní příběh vypráví o Violette, ženě, jíž osud nadělil do života těžké zkoušky, s nimiž se dokázala vypořádat obdivuhodným způsobem. Rodiče nepoznala, jen několik pěstounských rodin, které se jí na čas ujaly, ale žádná ji neadoptovala. Brzy se osamostatnila, když přijala práci v baru, kde zaujala svého budoucího manžela Filipa, pohledného muže z bohaté rodiny, s nímž se toužilo sblížit mnoho žen. Violette ho upoutala na první pohled osobitou krásou, nevšedností a vnitřním kouzlem.

Navzdory odporu Filipových rodičů proti sňatku s obyčejnou dívkou, jíž pohrdali, byli mladí manželé šťastni. Po čase Violette přijala pracovní nabídku správkyně hřbitova v malém burgundském městečku, kam se přestěhovali. Hned se spřátelila se spolupracovníky, kteří se u ní scházeli na šálek kávy nebo něčeho ostřejšího, aby si mohli chvíli odpočinout a popovídat. Líbil se jim její přístup k životu i smysl pro humor. Pozůstalí se jí rádi svěřovali, neboť jim byla vlídnou a chápavou posluchačkou. Nalezla tu klid. S péčí se starala o svoji květinovou a zeleninovou zahrádku i opuštěné hroby, které si uchovávají svá tajemství, stejně jako ona.

„Když zamknu bránu, je čas jen můj. Jsem jeho jediným pánem. Je přepych být pánem svého času. Myslím, že je to jeden z největších přepychů, které si může lidská bytost dovolit,“ uvědomovala si.

Filip opouštěl domov stále častěji a na delší dobu. Hřbitov nebylo místo, kde by se cítil dobře. Kam mizel, nikdo nevěděl, Violette se ho neptala, ani po tom nepátrala. Filip se k ní nakonec nevrátil. Na povrch začaly vyvstávat dosud neobjasněná fakta tragické událostí, která poznamenala jejich další život. Ne vždy si byli blízcí a zažívali šťastné chvíle, spíš naopak. Ale „aby se objevila první hvězda, musí nejdřív nastat tma.“ Nová poznání a osudová setkání Violette dokazují, že láska i nová naděje existuje…