Miroslav Horníček: Saze na hrušce

Miroslav Horníček: Saze na hrušce
Foto: Dana Vondrášková

Vzpomínky nejen na dětství

Oblíbený herec, dramatik, režisér, spisovatel, výtvarník, zasloužilý umělec Miroslav Horníček (10. listopad 1918 v Plzni – 15. únor 2003 Liberec) napsal v sedmdesáti osmi letech vzpomínky, v nichž připomíná nejen dobu svého dětství a mládí prožitého v Plzni, ale také osudy své rodiny.

Miroslav Horníček: Saze na hrušce
Foto: se souhlasem nakladatelství Nava

Miroslav Horníček, významná osobnost české kultury a slavný plzeňský rodák, se zapsal do srdcí mnoha z nás, kteří ho znali, těšili se na jeho proslulé Hovory H, vídali ho v divadelních hrách, v televizi a četli jeho knihy, psané s vlídným humorem a vytříbeným slovesným stylem.

Narodil se 10. listopadu 1918 v plzeňské Karlově ulici 36, kde s rodiči žil střídavě v přízemí, prvním i druhém patře. Na malém dvorku rostla hruška, rodící šťavnaté máslovky, záhy pokryté škodováckými sazemi. „Vedle všech druhů spadů a civilizačních škodlivin jsou saze bez viny a my bez ohrožení. Přežili jsme to. Zlaté saze na těch zlatých hruškách!“ píše Horníček a velice se přimlouvá, aby i po možné proměně domu čas ušetřil tu krásnou hrušku, aby zůstala zachována. V rodném domě „vsedě na okně (v přízemí, pozn. aut.) jsem kdysi napsal cosi jako svou první prózu. Nu – byla to jedna stránka, ale voněl v ní šeřík, padal déšť a zpíval kos.“

S láskou a něhou, a přitom výstižně vzpomíná na své rodiče, Chodili spolu deset let, než se odhodlali ke sňatku, a přestože měli rozdílné povahy, žili ve spokojeném svazku až do předčasné smrti Bedřicha, Miroslavova otce. Horníček si živě vybavuje jeho zájem o nekonečno, hudbu nebo způsob vyvolávání fotografií z deskového aparátu, které pak vkládal do alba a popisoval a z nichž je několik uveřejněno také v knize. Uvádí příklady otcova osobitého smyslu pro humor, který se ne vždy setkával s pochopením jeho ženy. Maminka se snažila synkovi nic neodmítnout, už i proto, že byl plačtivý. A tak třeba při pravidelných návštěvách holiče, jež ho stresovaly, dostával pro uklidnění čokoládu, kterou jedl při stříhání i s napadanými vlasy. Pamatuje, jak ho dědeček naučil správně vyslovovat „r“ a spolužáci se s překvapením dozvěděli, že se nejmenuje Hojníček. S chutí píše o babičce Žanynce a svérázném dědečkovi Vojtěchovi i o druhé babičce Josefě, jejíž katolická víra byla „pevná a hluboká. Snad.“

Vysvětluje, proč má více příbuzných v Texasu než doma. Může za to jeho strýc František, později zvaný Frank, jeden ze čtyř synů prarodičů, kteří bydleli v ulici V Šipce. Neklidný duch ho přiměl už v šestnácti letech odjet do Ameriky, do Texasu. Po třech letech se vrátil, aby nastoupil na vojnu, ale později se už nastálo vrátil do nového domova. Miroslav Horníček o něm napsal divadelní hru „Můj strýček kauboj aneb Rodeo“, o níž Vladimír Just ve Slovníku české literatury zmiňuje, že je situována „do obligátního mikrokosmu, malé české rodiny´, v níž proměny vztahu k příbuznému emigrantovi dávají vzniknout dramatickému konfliktu mezi nepříjemnou, nehodící se pravdou a zdánlivě humánní, léčivou lží“.

Divadlu, jež miloval, se věnoval ještě za studia v ochotnickém plzeňském Studentském avantgardním souboru, kde působil nejen jako herec a režisér, ale také jako jevištní výtvarník. V letech 1941 až 1945 měl profesionální angažmá v Městském divadle v Plzni, kde se rovněž uplatnil jako režisér a autor. V původním plzeňském Domě kultury ROH bylo na jeho počest pojmenováno v roce 2000 Horníčkovo divadlo a 10. listopadu 2003 zde byla odhalena pamětní deska (kulturní dům, později zvaný Inwest, byl i s divadlem roku 2012 zbourán). U příležitosti 20. výročí umělcova úmrtí uspořádala Plzeň výstavu zasvěcenou životu Miroslava Horníčka a na jeho rodném domě bude instalována pamětní deska s jeho portrétem od oceňovaného umělce Václava Fialy.

S úctou a hřejivými pocity v srdci vzpomínáme na Miroslava Horníčka, výjimečnou osobnost, v níž se snoubily cit pro krásu, laskavý humor, inteligence, srdečný úsměv a noblesa. Připomeňme si ho i v jeho půvabné knize vzpomínek, obohacené o fotografie z rodinného archivu a od Vladimíra Radechovského.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, knihobaze.cz

Další články z této rubriky

Půlstoletí s Cimrmanemgutentor-overlay

Půlstoletí s Cimrmanem

Proslulé divadlo Járy Cimrmana milují generace diváků. U příležitosti svého padesátiletého výročí se představuje i ze strany za oponou.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*