Damon Galgut: Slib

Impulz k jeho napsání vzešel z rozhovoru Damona Galguta s přítelem, posledním žijícím členem rodiny, vyprávějícím o pohřbech své matky, otce, bratra a sestry.

Děj rodinné ságy se odehrává v Jihoafrické republice v době, kdy končila politika apartheidu. Na farmě bělošské rodiny obětavě pracuje již několik desetiletí chůva a služka Salome, která odchovala i tři děti svých zaměstnavatelů. V čase, jenž je podstatnou částí příběhu, rozděleného do čtyř období, v nichž se konají pohřby členů rodiny Swartových, se v rozmezí čtyřiceti let připomíná slib, který dal manžel Manie své umírající ženě Rachel, že přenechá domek, v němž Salome bydlí se svým synem, do jejího vlastnictví. Tento slib zaslechla náhodně dcera Amor a věřila mu.

Rachel po sobě zanechává kromě zdrceného manžela dcery Astrid, Amor a syna Antona. Nejmladší Amor je třináct let. „Zvykla si, že s ní všichni jednají jako se šmouhou, s flíčkem na okraji zorného pole. Příliš mladá, příliš dětinská, aby ji někdo bral vážně. A taky divná, už jako dítě. Zvláštní a možná tragická, snadno přehlédnutelná.“ Ve své rodině se necítí dobře, a jak jen to jde, vymaní se z jejího vlivu. Když otci připomene slib, že dům jejich služebné Salomé přejde do jejího vlastnictví, nemůže uvěřit, když otec popře, že nikdy nic takového neslíbil. Rovněž ostatní členové rodiny se staví proti, na černé zaměstnance pohlížejí povýšeně a upírají jim práva i důstojnost. Když po devíti letech otec zemře, Amor se vrací domů na jeho pohřeb. „Utekla jsem od vás, co nejrychleji a co nejdál jsem mohla, ale minulost má svoje drápky a přitáhla si mě zpět.“

I nyní Amor trvá na splnění kdysi daného slibu, který znovu připomíná. K tomu však dojde teprve po téměř čtyřiceti letech od jeho prohlášení, když zemřou její příbuzní v pokrevní linii. Z domku je už téměř ruina. Salome, která se za svoji celoživotní práci nedočká od bílých zaměstnavatelů žádného vděku, cítí zklamání, které prohloubí zjištění, že půda, zabraná předky Swartových, se má vrátit původním obyvatelům. Osud služebné se stává nejistým. Ona i Amor, pro niž se příslušnost k rodu Swartových stala přítěží, mají svým způsobem podobný osud, pociťují podobné rozčarování z nenaplněného očekávání.

Vyprávění je pojato jakoby filmovým způsobem, kdy se podobně jako kamera pohybuje mezi jednotlivými členy rodiny. Tato volba autorovi umožnila „dosáhnout skutečné blízkosti ke konkrétním postavám v určitých okamžicích mluvit zevnitř lidí, a pak v jiných okamžicích ustoupit a stát se chladným, téměř nelidským, božským okem,“ vysvětluje Galgut. Bere přitom na vědomí, že existuje hranice, za kterou se běloch zdráhá jít, když má vnímat vnitřní životy černošských Jihoafričanů. „Částečně z pocitu viny a částečně z jakési nutnosti, protože když si představíte vnitřní život jiného člověka, představujete si jeho lidskost v jeho plnosti a musíte vzít v úvahu svůj podíl na tom, což je velmi nepříjemný stav.“

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, euromedia.cz