Gordon Livingston: Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý

Po absolvování West Pointu sloužil Livingston v armádě. Později vystudoval lékařskou fakultu a jako chirurg zachraňoval lidské životy ve Vietnamu. Dostalo se mu vyznamenání za statečnost, ale otřesné zážitky války, nesmyslnost ničení životů a majetku v něm vzbudily silný odpor a s úlevou bojiště opustil. Po návratu se přes třicet let věnoval psychiatrické praxi. Vyslechl řadu pacientů, jimž nevhodná, často opakovaná rozhodnutí a reakce zkomplikovaly život, ať šlo o volbu celoživotního partnera, výchovu dětí, nebo vztah k rodičům a kolegům.

Na základě mnohaletých zkušeností, podpořených vědeckým výzkumem, odhaluje, jak nás ovlivňují strach, obavy, podléhání mýtům i naučené chápání lásky. Jeho upřímné a účinné rady umožňují být k sobě pravdivý, umět se na situaci podívat i z jiných úhlů, pěstovat humor a odpouštět.

Podle Livingstona sestává štěstí ze tří věcí: mít co dělat, mít koho milovat a mít na co se těšit. Každý má přitom nárok jen na to, co je sám ochoten poskytnout. Autor přímočaře boří zažité představy i stereotypy v myšlení a podněcuje k ozdravné změně. Radí namísto podřízené pasivity osvobozovat se od nezdravých vztahů, závislostí i návyků. Toužíme po lásce, být lepšími, chceme mít dobrou práci, ale často podléháme strachu z nových situací a případných zklamání. „Je ale nesmyslné a zbytečné dělat stále stejné věci a očekávat jiné výsledky“.

Livingston se s úctou, ale bez zbytečného sentimentu a lítosti, věnuje také problematice stáří. „Naší poslední povinností možná je přenést se přes fyzické a psychické rány, jež přináší stárnutí, s důstojností a bez sebelítosti. Dokážeme-li si uchovat smysl pro humor a zájem o ostatní, i když už opona klesá, poskytneme tak těm, kdo nás přežijí, cosi nesmírně hodnotného. Naplníme tak závěrečný závazek, který vůči nim máme, a vyjádříme vděčnost za nezasloužený dar života, jemuž jsme se tak dlouho těšili.“

Poukazuje na zásadní životní témata ve světle překvapivých podnětů, provokujících k zamyšlení. V kapitole Štěstí je nejkrajnější riziko píše, že se ho mnoho lidí raději vzdá kvůli neochotě riskovat, že ho ztratí, a spíš se snaží možným rizikům vyhýbat a chránit se před nimi.

Pro rodiče tvrdošíjných dětí je určeno zamyšlení Nikdo nemá rád, když se mu říká, co má dělat. Vybízí, aby si uvědomili, kolik místa v jejich společné konverzaci i té s dětmi zabírá kritika a pokyny. Přitom stačí zdržet se častého poučování, omezit hádky a nesnažit se za každou cenu řídit rozhodnutí dětí. S láskou a bezpečím je potřeba dětem vnuknout víru, že mohou být v tomto světě šťastné, a to spíše než slovy osobním příkladem, v němž nechybí oddanost, odhodlání a optimismus.

Gordon Livingston se v příspěvku Láska se neztrácí ani po smrti nevyhýbá ani traumatu nejtěžšímu, jež na něj v rozmezí roku těžce dopadlo, když si dvaadvacetiletý syn Andrew, trpící schizofrenií, vzal život a další jeho synek zemřel jako šestiletý po neúspěšné léčbě leukémie.

Závěrečné tři studie se zaměřují na léčivou moc smíchu, svobodné rozhodování a odpuštění coby formy uvolnění. Tento akt, považovaný často za smíření nebo zapomenutí, je především darem sobě samým a účinkuje jako „každé správné léčení na průsečíku lásky a spravedlnosti“. Livingston dával s oblibou svým pacientům k zamyšlení otázku, co by si napsali na epitaf. Když se naopak ptali jeho, odpověděl slovy spisovatele a básníka Raymonda Carvera: „A dostal jsi přesto od života to, co sis přál? Dostal. A co sis to přál? Abych byl milován, abych se cítil být milován zde na zemi.“

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, nakladatelstvibeta.cz