Cítím, že se blíží něco jako konec světa, řekla mi na konci loňského roku moje kamarádka Jana, bytost vnímavá, duchovní, laskavá. V mnoha ohledech jí věřím víc než sobě, ale tohle mi nešlo do hlavy. Odpočítávala jsem dny do konce šíleného roku 2021. Těšila jsem se na nové začátky. Ale konec světa? Ani náhodou!
Je konec ledna a já možná vím, co Jana cítila dříve než my ostatní. Není to možná konec světa ve stylu katastrofických filmů. Nepadají mrakodrapy, z kanálů se neplazí jedovatí hadi a z planety není spálená země.
Ale představa, že život bude jako dřív, že se vrátíme k tomu, co bylo, postupně vyhasíná. Není to konec světa, ale konec starých časů. A bolí to.
Dobrou zprávou je, že jsme to už mnohokrát zažili, a přežili. Možná to nebyly tak zásadní změny, a možná byly, ale my jsme byli mladší a lépe jsme to snášeli. Ztráta blízkých osob, změny režimu, nemoci, stěhování a nešťastné náhody, které nás připravily o práci, majetek, přátele. Domov, který jsme opustili, a když jsme se po letech vrátili, vypadal jinak než v našich vzpomínkách. Mění se krajina, mizí lesy, a jak zpíval božský Kája, tam kde je asfalt, tam býval dříve jíl. A život jde dál.
Voláme po jistotě, starých dobrých časech před covidem, po světě, který byl v pořádku.
Jenže svět je v pořádku i dnes, jen něco uvnitř nás se vzpírá a brání nám to přijmout.
Jsme unavení, ale cesta není u konce. Rozčilujeme se, trápíme se, vzpíráme se realitě, která se nám nelíbí. Jenže většinu z toho dění nemůžeme nijak ovlivnit. Je to jako zlý sen: boj o Ukrajinu, potratové tmářství v Polsku, olympiáda v komunistické Číně, která pandemii spustila a teď z ní profituje. Kde je ten náš úžasný život, který jsme měli?
Jenže bylo to někdy jinak? Někdy nás zabolí věci i v blízkém okolí, o kterých jsme netušili, jak moc je máme rádi, dokud jsme o ně nepřišli. Zapíjíme doma konec staré dřevěné hospody na Tesáku, která v noci shořela. Slzy se derou do očí při vzpomínkách na všechna piva, guláše, obložené topinky a kofoly, které jsme tam pod vlaječkami vypili. Od lyžařského kurzu na základce po covidové okénko, které jsme svou konzumací ze všech sil podporovali. Je to pryč. Světový mír to neohrozí, ale další kousek skládačky s názvem Staré dobré časy je nenávratně pryč.
Myslím, že bychom si měli vzít příklad z malých dětí. Jsou doma tam, kde mají rodiče a sourozence. Prvňáčci zvládají antigenní testy dříve, než znají všechna písmenka abecedy, a vůbec to neřeší. Přizpůsobí se situaci, protože neví, že by to mohlo být i jinak. My jsme také ve škole nacvičovali radiační poplach s plynovými maskami a bylo to stejně nesmyslné. A teď na to vzpomínáme jako na největší zábavu. Netoužili jsme určovat program, ale ať byl jakýkoliv, ale užít si při něm co nejvíce legrace.
Možná je to univerzální návod, jak přežít všechny nečekané změny, a ještě si užít trochu zábavy.
Žijme dneškem, soustřeďme se na to pozitivní, na to, co pořád ještě máme, zkusme se přizpůsobit měnícímu se životu a navzdory všemu žít naplno.
Vzpomínky na staré dobré časy nám nevezme oheň ani voda. Jen my sami bychom mohli pro samé vzpomínání zapomenout, že ten konec světa ještě pořád nenastal.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková, Uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru VI.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru V.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru II.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru I.
gutentor-overlayEmerencie a ty druhé
gutentor-overlayBez obalu
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry III. – pokračování
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář