Blog, zvláště ten autorský, deníkový, je taková brána do duše. Sdílím tady veřejně řadu svých pocitů, zážitků, nápadů, zkušeností. „Jako bych s tebou mluvil nedávno,“ shrnul pocity mnoha pravidelných čtenářů Tom, který stál u zrodu těchto stránek a který mi vylepšuje statistiku čtenosti z USA. Tak už si ani nevoláme, jak se mám a co dělám, protože to má každé ráno v počítači jako na talíři. Ale jak se má a co dělá on? A co děláte vy všichni ostatní, milí kamarádi, přátelé, příznivci i zcela neznámí čtenáři? Já se to nedozvím, a cítím se ochuzena.
Nezbývá, než se doptat osobně nebo žít ve sladké nevědomosti. Ovšem nemyslete si, že je to všechno tak jednoznačné a otevřené. Ani já zdaleka nepíšu o všem, co mě trápí, těší, běhá hlavou. Svůj život sice na stránkách blogu nebo ve svých povídkách reflektuji a těžím z něj, a píšu pravdu, nic než pravdu.
Ovšem daleko více je toho, co se nikdy nedozvíte. Musím brát ohledy na své bližní, zaměstnavatele, citlivější povahy. A hlavně musím brát ohledy sama na sebe.
Tohle není výprodej vlastního života, zdarma k mání každému, kdo jde kolem. To nejcennější, to nejdůležitější je zamčeno uvnitř. Je to jen moje třináctá komnata, jejíž klíče drží rozum se soudností. Srdce by se rozdalo, ale naštěstí nemá všechny kompetence. A tak mohu psát každý den s lehkostí a bez pocitu, že ve mně nic nezůstává.
Na druhou stranu, toho, co jsem už prozradila a co mám ještě na jazyku, je a bude docela dost. Ještě mám v šuplíku poslední povídku, kterou jsem už vydala, a která je opravdu hluboce osobní. Psala jsem ji jednou celou noc a bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem při psaní plakala. Myslím, že ty emoce jsou ve slovech povídky trvale přítomny. Tohle tajemství bylo uzamčeno hluboko uvnitř dvacet let, než jsem ho pustila ven. Než jsem se s tím vyrovnala jako dospělá žena, která tu nemocnou zraněnou dívku tolik let chránila.
Gruzínský koňak, prosím!
01.00. Digitální budík vypaluje do tmy červená čísla jako žhavé znamení. 01.20. Za další půl hodiny ukazuje – cože? Teprve 01.22. To snad není možné. Minuty mají na každé noze těžké závaží, nemůžou se hnout z místa. Jen se tak z posledních sil plouží nekonečnou pustinou noci. Ležím ve spacáku na zemi a také se vůbec nemůžu hnout. Zato moje mysl se řítí kupředu bez jediného škobrtnutí. Každou vteřinu mi mozkem proletí další a další zoufalé myšlenky, které mě přikurtují pevněji k podlaze. 03.50. Tak jsem na chvíli konečně usnula. Můj muž těžce oddychuje. Spí tu i kamarádka Zuzka a vedle v pokoji je Věra, které byt patří. Všichni jsou tu kvůli mně, aby mě podpořili. Strašně moc to pro mě znamená. Potahuju dojetím, už zase, kapesník je někde daleko ve tmě. Jenže v nemoci je nakonec stejně každý hrozně sám. Nemůžou se mnou doplavat až ke břehu utrpení, ani si ho část vzít na sebe. I kdyby chtěli. 06.20. Vstáváme. Nekonečnou noc vystřídá nekonečný den.
Čeká mě další chemoterapie.
Láska má mnoho podob. Někdy se vejde do dvou vět. „Proč ty? Proč to nejsem raději já?“ vyhrkne můj muž bez přemýšlení, když mu mezi vzlyky konečně dokážu říct tu hrozivou větu. „Mám rakovinu.“ Sedíme před zlínskou nemocnicí ve staré škodovce zvané Šunčička. Oba se zdráháme tomu uvěřit. Jsme už tři roky manželé a plánujeme dítě. Je léto, slunce pálí a chtěli jsme jet k moři na dovolenou. To bylo ráno. Teď je poledne a najednou není žádné léto, žádné slunce, žádné moře. Všechno zastřel hrozivý černý mrak. Nemůže to být pravda! Prosím, ať to není pravda!
Banální gynekologická operace se změnila v nekonečné čekání na výsledky histologie. Zkumavka se asi ztratila – rozbila – spadla do výtahové šachty. Nikdo z nás necítil ani závan něčeho zlého, všechno se zdálo tak normální. Tak v pořádku. Cítila jsem se skvěle a rána se hojila.
A pak mi pošťačka přinesla ten telegram.
Přijeďte si pro výsledky operace. Stop. Okamžitě. Stop.
Bezstarostné mládí končí.
Stop.
Zvracím. Piju. Zvracím. Chodím na záchod do skleněného džbánu. Je na něm cedulka s mým jménem a stojí v řadě dalších poloprázdných džbánů ostatních pacientek. Poklopy se marně snaží udržet pach. Všechno, co vypijeme, i všechno, co potom vyjde zase ven, je třeba změřit a zaznamenat na papír. Společné záchody jsou uprostřed chodby a většina z nás má co dělat, aby tu dlouhou cestu po chodbě stihla. Vzduch je nasycený navíc zvláštním, nesnesitelným pachem čisticího prostředku. Pak tedy stačí jediný opatrný nádech a do kabinky stejně letím s rukou před pusou. Není kde se schovat. Jíme, spíme, zvracíme, čuráme, sprchujeme se společně. Pořezané, zjizvené, občas odněkud trčí nějaká hadička či vývod. Tu absenci fyzické intimity bych možná ještě vydržela. Ale člověk tady nikde nemá žádné soukromí. I zahrada je pořád plná pacientů a jejich vytoužených návštěv.
Žlutý kopec v Brně čeká velká rekonstrukce a výstavba nové budovy. Zatím se ale tísníme všichni v prostorách jediného pavilonu nacpaného k prasknutí.
Jsem mladá a mám velkou šanci na uzdravení.
Já to zvládnu!
Na pokoji je nás osm. Většina už stěží vstane z postele. Už za pár dní nenávidím jejich řeči, poznámky, jak se mám, že jsem mladá a že se uzdravím a že to zvládnu. Chce se mi zaječet: Taky jste byly mladé! A zdravé! Měly jste své životy, děti, rodinu, práci. Já jsem mladá a jsem doprdele nemocná. Nemám nic než tu naději, že jednou budu moci prožít totéž, co vy! Tak co mi závidíte? Co mi vyčítáte? Že je mi třiadvacet let a jsem tady na celém patře nejmladší a nemám si s kým promluvit? Že ještě mám krásné, dlouhé, husté vlasy do půl pasu? No a? Stejně o ně přijdu. Potlačuju slzy. Nenávidím je, baby jedny. Habrtovou zvlášť, ta mi teda opravdu leze na nervy. Navíc chrápe a hrozně smrdí.
Posílají si mě dolů do bufetu pro minerálky a kokina. Zatím můžu, tak jdu. Aspoň na chvíli vypadnu z pokoje.
„Tady je ta vaše minerálka, paní Habrtová. Musela jsem vystát frontu!“ Neodpustím si rýpnutí.
Ale nikdo mi už neodpovídá.
Umřela.
V mezidobí mezi chemoterapií jsem doma. Ale ani tady není žádoucí klid. Nervy vibrují jako sada tenkých strun. Táta je taky nemocný, jeho vyhlídky jsou snad ještě horší než moje. Jak to všechno ta naše máti vydrží, to je záhadou. Asi hlavně proto, že musí.
„Sčítal sysel v lese klest, místo osm říkal šest. Smály se mu syslice, že si spletl číslice.“
Táta si opakuje dětské říkanky. V jeho nemocnici si myslí, že se pomátl, ale my naopak víme, že se to s ním lepší. To se nedá panu primáři nijak vysvětlit.
„Vytáhnout hrocha z močálu, to vám jde tuze pomalu!“
Na nikoho ze svých nejbližších už nemůžu své vlastní běsy pověsit. Mí spolužáci, kamarádi studují a jsou nejen v jiných městech, ale i na úplně jiné planetě. Často ani nevědí, jak se ke mně chovat. Nezlobím se na ně. Ta zkušenost je nepřenositelná a oni určitě nechtějí slyšet o strachu a smrti. Přijeli si domů pro řízky.
Nakonec volám linku důvěry.
Ležím na pláži zalité sluncem. Teplé paprsky mě hřejí na tváři, slyším šplouchání moře. Cítím se lépe a lépe… Ale houby. Co to je za blbost? Meditační techniky, ospalý kočí, co pouští opratě, hluboké dýchání. U mě nefunguje nic, u čeho jsem jen sama se sebou. Osobní setkání s psycholožkou v poradně mi ale pomohla, protože tam na tom křesle už nemusím nic předstírat. Nemusím se pořád ovládat a být statečná. Já nechci být statečná! Já chci být zdravá! Řvu jak najatá. Je toho víc, než jsem schopna unést. Bojím se. Komu jinému to můžu přiznat než cizí ženě, která je za to placená. Starosti a problémy druhých nechá v práci.
Zázrak. Dává mi svůj telefon domů. Do nemocnice. Do ambulance.
„Proč já?“
Ptám se jako blbec. Proč ne já, že? Jenže pocit, že zrovna já si takové příkoří nezasloužím, je normální. Je to jedna z fází vyrovnávání se s rakovinou. Ptá se tak každý, ať už veřejně, nebo jen uvnitř své hlavy.
„Nesnažte se svůj život pořád řídit, nad vším mít kontrolu. Zkuste se na to všechno vykašlat, nechte to být.“
Moudré rady paní doktorky zní tak rozumně. Jenže „nechat to být“ je to nejtěžší ze všeho.
„Buďte jak oblázek na dně řeky. Voda se přes vás přežene, nebo vás proud posune o kousek dál. A vůbec nic se nestane.“
Doktorka je trpělivá, má hluboký sametový hlas. Není divu, že slouží na lince důvěry. Ten hlas je hřejivý jako kamínka. Léto přešlo v podzim, zima je na spadnutí. Často potřebuju, aby mě někdo zahřál.
Lístek s telefonními čísly je za pár týdnů v ohybech úplně prošoupaný.
Vlasy mi začaly řídnout tak nějak nenápadně.
„Máš červenou kapačku? Ta to budeš brzo plešatá jako my!“
Jsem na novém pokoji. Ženské jsou tady trochu mladší, ale stejně brutálně upřímné. Sestřička přichází s celým táckem kapaček a mé oči jsou jako rentgen. Je tam, úplně vzadu. Lahvička s červeným štítkem. Píchne mě ve slabinách a chvěju se jako dostihový kůň. Tak hrozně zle mi ještě nikdy nebylo. Už není co zvracet, už se jenom dávím. Zvoním na sestru snad každých deset minut, začíná být trochu nazlobená. Celou směnu běhá z pokoje do pokoje. Jsem připíchnutá kapačkou k posteli jako motýl ve sbírce pod skleněným víkem. Zoufale třepu křídly, že ještě žiju. Vlasy taky ještě drží, pořád za ně tahám a přesvědčuju se. Mám zpocené ruce a srdce mi buší. Výsledky krve jsou špatné, tělo přestává ten příval jedů zvládat.
Za pár dní jsem doma a sundám si z hlavy ručník po koupání. Vlasy v něm zůstanou zapíchnuté jako koňské žíně.
Na ten první pohled do zamlženého zrcadla nikdy nezapomenu.
Začíná boj o vlastní důstojnost.
Na oddělení už znám skoro každého. Jsem tu pátý měsíc. V pokojích se střídáme, ale potkáváme se na odběrech, na chemu, v jídelně, na chodbě. Naše naděje se upírají k těm, které se začínají uzdravovat. Nové chmýří rašící na hlavě. Vlastní župan a pyžamo jako symboly postupného návratu do světa tam venku. Vycházky svižným krokem bez zadýchání. A radost v očích po velké vizitě.
Jenže větší je pořád skupina těch, kterým je hůř a hůř. Jako mně.
„Nemůžete se uzdravit, když jste pořád zhroucená.“
„Musíte bojovat!“
Primář Kovařík je sympaťák, sportovec, čtyřicátník. Kolo má zaparkované před svou pracovnou na konci chodby a má pevný stisk ruky.
Nenávidím ho!
Můj muž tiše sedí na chodbě a čeká. Jako vždycky. Doprovází mě. Objímá mě. Jeho náruč je jediným místem, kde se ještě cítím jako žena.
Miluju ho.
„Asi mu do toho něco vlezlo,“ potlačuje slzy paní Králová.
Ten její chlap už zase nepřijel. Celé nedělní odpoledne na něj čekala. Napřed s namalovanými rty na ustlaném lůžku. Pak už rtěnku okousala, snědla a zapila odpolední bílou kávou. V županu mrzla na chodbě celé hodiny a vyhlížela ho přes dveře. A teď se vrátila s uplakanýma očima zpátky na pokoj. Ještě se ho snaží omlouvat. Nepřijel ani minulý týden, a co hůř, nepřivezl ani děti. Prý jim to tady smrdí a mohly by něco chytit. Zavolal jí večer do sesterny a mluvil sotva minutu. Bílá jako stěna teď jeho žena leží tváří ke zdi. Ostatní noční stolky překypují kompoty, síťkami s pomeranči, džusy a občas někde uvadá nějaká gerbera v celofánu. Všechny mlčíme, není, jak ji utěšit. On už nepřijede. Našel si jinou, zdravou, macatou panímámu, která teď utěšuje jeho.
Babička přivede ještě jednou děti, ale ty k mamince moc nechtějí. Bojí se jí. Štítí se jí. Chtějí za tatínkem a tetou, co pěkně voní. A zlomená paní Králová nakonec tiše umře steskem a ponížením v erární noční košili. S fotkou dětí a toho hajzla na nočním stolku.
Nejen že už nemám žádné iluze.
Už nemám ani deziluze.
Ráno požádám o ambulantní léčbu.
„Pojeď! Neboj se!“
Ručkuju kolem zábradlí a klepou se mi kolena. Ze všeho nejvíc se bojím, že spadnu a vypadne mi flexila schovaná pod košilí. A že si narazím zadek. Na nohou mám poprvé v životě kolečkové brusle. Jsme v Boby centru v Lužánkách. Hudba vyhrává jeden hit za druhým. A já se směju při představě, že by mě viděl někdo ze Žluťáku. Nevěřili by! Znají mě jen jako uplakánka věčně zavřeného na záchodě, co se pořád klepe zimou a nervama.
Příbuzná Věra si ten náš cirkus dobrovolně nastěhovala k sobě do bytu. Kvalita mého života ne-pacientky šla prudce nahoru. Věra bydlí vzadu v ložnici, já s Pavlem v obýváku. O zbytek prostor se dělíme. Šalinou a trajfem je to do nemocnice 20 minut. Musím být ráno na vizitě. Pak mám chemo. A pak – zdrhám. Jako třeba teď na brusle. Cítím se občas znovu jako člověk. Nečurám do džbánu, nepíšu si, kolik jsem toho vypila. Jsem neukázněná, jím, co mě napadne. A cítím se mnohem, mnohem líp. Ten zakletý hrad na Žlutém kopci už nade mnou nemá žádnou noc. Bydlím v podzámčí a v putykách je pěkně veselo.
Jen někdy nemůžu spát a do hlavy se vkrádají pochybnosti. Hlavně před prvním, tím nejhnusnějším dnem chemoterapie.
A kalhoty jsou mi pořád nějak podezřele velké.
„Výsledky krve nejsou dobré. Musíme si vás tady pár dní nechat.“
Jako by vězně z cely smrti pustili na svobodu a pak zavřeli zase zpět. Navíc Věra stejně začíná přestavovat byt a už u ní nemůžeme zůstat. Do domečku z karet foukl vítr. Žolíka odvál neznámo kam. Jsem zpátky na oddělení. Úplně se sesypu. V koupelně už zase stojí skleněný džbán s mým jménem. Za okny hnusná zima, plískanice, můj narušený imunitní systém ohrozí každé kýchnutí.
„Ještě tři chema a připravíme vás na operaci. Po ní se uvidí, co bude dál.“
Pavel musí být v obchodě, je před Vánocemi. Musím to tu vydržet úplně sama. Každý tady upíná své naděje na svátky strávené doma. V celé budově je jediný veřejný telefon. Dole u bufetu, kde je nejvíc lidí. Fronta na hovor je dlouhá. A všichni slyší každé slovo.
„Ahoj, to jsem já!“ Začnu zvesela.
„Baru[PN1] , jak se máš?“
Můj muž má unavený hlas. Ve sluchátku to praská, ale zdálky slyším cinkot hrnků. Doma v kuchyni naši pijí kafe, maminka určitě peče cukroví. Úplně cítím tu chuť vanilkových rohlíčků rozpouštějících se v puse.
„Já…“
Hlas se mi zlomí. Už neřeknu ani slovo. Do poslední koruny vhozeného kreditu hovor propláču. Na druhém konci drátu, na druhém konci světa, se střídají moji milí. Jejich káva stydne a hořkne na jazyku.
Lidé ve frontě na telefon jsou netrpěliví.
Každý si chce u sluchátka poplakat.
Nechybí mi optimismus. Takový ten stálý úsměv, bujará veselost, co překřičí vlastní pochybnosti. Chybí mi víra, že tohle všechno má nějaký smysl. Taková ta silná vnitřní kotva, která drží bárku bezpečně u břehu, i když si s ní právě pohrává uragán a voda už je v podpalubí.
„Proč pláčete, paní Černá?“
Tato otázka je tady na kopci téměř nepatřičná. Stařenka na posteli u okna dnes ale potahuje celý den.
„Je mi tak líto, že umřeš. Taková mladá holka.“
Naši asi byli bohatí, protože mi koupili dlouhé vedení. Ještě ji chvíli utěšuju, než mi to dojde. Já přece neumírám! Nebo jo? Ví něco, co mně neřekli? Všichni to tady vědí? Tak už je to jisté? Strach mě úplně ochromí. Ležím a zírám do stropu. Tak tohle je konečná?
A najednou se to stane.
Zlost se mi rozlévá po těle a žene mi krev do spánků. Někdo v mé hlavě stiskl nový spínač.
Tak to teda ne! Nikdo mě tady nebude zaživa oplakávat!
Já neumřu.
Just ne!
Chodba na oddělení se pomalu halí do soumraku. Sestřičky ještě nerozsvítily. Dveře od všech pokojů jsou otevřené. Nikdo nemačká zvonek, nikde není slyšet ani povzdechnutí. Tiché čekání na večeři se zdá být nekonečné. A pak se z jednoho pokoje ozve tichý ženský hlas. Všichni si myslíme, že zase někdo pláče. Ne…počkat. Někdo začal zpívat! A ke známé lidové melodii se přidává další hlas. A další. A další.
Písnička se nese z pokoje do pokoje jako štafeta. Nevidíme se, ale slyšíme se. Jsme spojeny důvěrněji, než kdybychom se držely za ruce. Už to není jenom tiché broukání. Sedáme si na postele a zpíváme pěkně hlasitě. Je to tak osvobozující! Tečou nám slzy, ale jsou to jiné slzy, než tady všechny prolíváme. Slané, mokré a šťastné.
Písničky se střídají, vždycky některá z nás začne tu svoji nejmilejší.
A nakonec se zpívá Tisíckráte pozdravujem tebe.
Nový rok. Mám nový černý sametový klobouk. Byla jsem před svátky v Praze u kamarádky Ilonky, modelu z nařaseného černého sametu se nedalo odolat. Mám bláznivý klobouk a normální zážitky ze zdravého světa. A hlavně mám v Brně nové útočiště. Krevní destičky jsou čerstvě nařezány v dostatečném množství, takže můžu aspoň polovinu týdenní chemoterapie dojíždět. Pavel mě opět obětavě doprovází, protože sil mi valem ubývá. A skoroteta Jiřinka, která se nás ujala, bydlí až v Jundrově. Kopec k bytovce na Šeříkové ulici je každý den vyšší, navíc ta jízda autobusem mi nedělá moc dobře. Jsem ráda, že je tady Pavel zase se mnou, i když už spolu moc nemluvíme. Všecky mé nářky už tisíckrát slyšel. A před Jiřinkou se stydím si pořád na něco stěžovat. Je tu neuvěřitelné ticho, kousek odsud už začíná les. V trávě před domem raší první sněženky a v televizi sledujeme úžasnou olympiádu v Lillehammeru. Má atmosféru soudržnosti, je to takové rodinné, přátelské prostředí. Každou hymnu obrečím. Všichni fandíme a všichni bojujeme.
I já už jsem v pomyslné cílové rovince.
Za týden mě čeká velká operace, která rozhodne.
Buď vylezu na bednu, nebo skončím v poli poražených.
„Jdu se projít, musím na vzduch. Já se vrátím, za chvilku,“ opakuji jako mantru své rozhodnutí nešťastné sestřičce.
„Musí vám to povolit paní doktorka,“ trvá na svém.
Je mi to jedno. Ze skříně vytahuju svetr, gatě, oblíkám si cokoliv, co není z bílého plátna. Kalhotky mám naruby, ruce se mi tak klepou, že nemůžu zapnout zip. Flexila, hadička natrvalo trčící z žíly na mé levé ruce, je zase plná krve. A zavazí, když si oblékám pletený svetr. Být na vojně, sklízím pochvalu velitele na včasný nástup při poplachu. Jsem připravena k útoku. Nikdo a nic mě už nezastaví.
Odcházím.
Ostatní ženy leží spořádaně na postelích a jen nesouhlasně kroutí hlavami, ale nikdo neřekne nic. Mé útěky z nemocnice jsou už pověstné. Teď už ale nesmím odejít, od rána mě chystají na zítřejší operaci! Chci naději, a nikdo mi ji tady nechce dát. Na svém vlastním životě mi nezáleží tak jako na tom, abych nový život ještě někdy mohla sama darovat. Já bez této naděje prostě nemůžu žít a oni to nechápou. Přece se dobrovolně svého ženství nevzdám. Ještě se nechci definitivně rozhodnout.
Utíkám!
Ve dveřích na chodbu najednou stojí paní doktorka. Malá, stará, s neuvěřitelnou autoritou. Prošla to tady se mnou všechno od samého začátku. Mám ji ráda a ona má pro mě pochopení. Vždycky jsem ji poslechla na slovo. Ale teď už nemůžu. Opravdu nemůžu. Po dobrém či po zlém, chci pryč. Je mi jedno, co si vymyslím, co jí navykládám, nalžu. Určitě ji i přeperu, když bude potřeba. Stačí ale jediný pohled, při kterém se naše oči potkají. Její zkušenost a moje odhodlání svedou vteřinový boj. Pouští mě tiše ze dveří a letmo mi stiskne ruku.
Schody beru po dvou.
Utíkám z posledních sil. Je ještě zima, vzduch už ale voní jarem. Čepicí mi profukuje ledový vzduch na skoro holou hlavu. Proplétám se davem lidí, zdravých, šťastných lidí. Oni vůbec nevědí, co mají. Proč se všichni mračí a tváří tak naštvaně? Můžou jít, kam chtějí. Mají svobodu. Mají budoucnost. Já mám jen malou, ustrašenou naději, že někde přede mnou vůbec něco jako budoucnost je. Zítra touto dobou už mám ležet na operačním stole. Chirurgická ocel rozřízne znovu mé pohublé, zjizvené břicho. Nikdo neví, co bude uvnitř. Možná, že až se probudím, už ve mně nebude nic ženského. Té definitivní prázdnoty, té se bojím. Víc než toho, že už se třeba neprobudím vůbec. Chci, aby mi pupek rostl a zvětšoval se. Chci dítě. Chci mít možnost ho mít. Ze sklopených pohledů na vizitě jsem pochopila, že o tom se se mnou nikdo bavit nebude. Že snad mám být vděčná, že přežiju. Ale co to bude za život bez dítěte? Vždyť ta trýznivá bolest z první ztráty mě dovedla až sem. Neuměla jsem se s tou nespravedlností srovnat. Ještě stále to neumím.
Prostě poběžím, dokud nepadnu.
Nebo dokud mě nenapadne, co mám udělat.
Jasně červený rolák dlouhý až po tenké nohy budí na ulici pozornost. Kéž bych byla neviditelná, zahalená do černé a šedé. Jako jsou ti všichni kolem. Zahlédnu svůj barevný odraz ve skle výlohy. Proč proboha běžím do centra Brna? Asi se chci ztratit v anonymním davu. Na chvíli zatoužím si něco koupit, jen tak, pro radost, ale nemám s sebou peníze. Ani doklady. A postupně mě opouštějí síly i to hrozné odhodlání. Cítím se jako beruška, která po cestě poztrácela všechny tečky. Kdo jsem teď? Kam mám jít? Můj manžel je daleko, doma, už mu také docházejí síly. Nemoc dělá z člověka hrozného sobce. Chci, aby tady byl. Pořád! Jenže on musí taky pracovat a žít a čerpat energii, ze které ho vysávám už tři čtvrtě roku. Asi jsem pro něj přítěží. Do hlavy se mi opět vkrádají pochybnosti, které mě paralyzují jako uštknutí hada. Cítím, jak se scvrkávám. Vzal si mě, abychom založili rodinu. Nemůžu mu zkazit život. Nemůžu si ani vzít svůj vlastní život.
Jak? Kde?
Jsem zbabělec. Další bolest už nevydržím. Pane Bože, prosím, PROSÍM, udělej něco! V hlavě mi začíná hučet, mám strach, že omdlím.
Opřu se o stěnu jednoho domu a pomalu se sesouvám k zemi.
„Barčo?“
Z lhostejného proudu spěchajících lidí se najednou vyloupne známá tvář.
„Mami! Maminko!“ Visím jí kolem krku. „Jak jsi mě našla?“
V tu chvíli mi nedochází, že mě nehledala, že ani nevěděla, že jsem z nemocnice utekla. Jak by to taky mohla vědět. Žádné mobilní telefony ani internet ještě nejsou. Dopis jde tři dny poštou. Telegram jí jistě nikdo z nemocnice neposlal, dokud žiju. Prostě za mnou přijela autobusem a potkala mě úplnou náhodou na ulici po cestě z nádraží. Ten červený rolák se jí zdál povědomý. To se nedá vymyslet. To je tak nepravděpodobné, jako když se dvě rovnoběžky někde protnou.
„Co tady proboha děláš?“ Ani ona nemá daleko k pláči.
„Mami, já jsem utekla…“
Bere mě za ruku, pevně a bezpečně mě vede boční cestou na Dominikánské náměstí. Maminka vždycky ví, co udělat. Najednou vím, že je konec toho šíleného trápení. Maminka rozhodne za mě.
„Pojď si, prosím tě, někam sednout a uklidnit se.“
Ještě před pár minutami bych nevěřila, že dokážu takto zasmečovat. Maminka se směje. Vzpomínáme, jak jsem jako čerstvá maturantka byla s našima na výletě a obědvali jsme někde v hospodě. Naši si objednali pivo a pak se číšník bezelstně zeptal: „A pro dcerušku?“ A tehdy jsem do ticha vyslovila památnou větu: „Gruzínský koňak, prosím!“
Teď si ho pomalu povaluju na jazyku a vychutnávám stejně jako tehdy číšníkovy rozpaky. Koňak v kulaté napoleonce voní a hřeje, teplo se rozlévá z pusy až dolů do žaludku. Přesně opačným směrem, než když mi do žil vstříknou dávku chema. Všechno je jinak. Maminka je tady a mně se už nemůže nic stát.
Ona to nedovolí.
„Je čas. Musíme zpátky.“
Nikomu na oddělení raději nepřiznáme, že se vracím mírně opilá. Už dva dny jsem pořádně nejedla a před tak velkou operací už nedostanu nic než hrst prášků na uklidnění. V bílém andělíčku mě přestěhují na přípravný pokoj. Brečím a pomalu usínám. Chuť a vůni silného koňaku ještě stále cítím na patře. Jako by mě ta štamprle vrátila do hry.
„Dopadne to dobře, uvidíš,“ šeptá mi do zavřených víček maminka.
Najednou tomu konečně uvěřím.
Zítra vyhraju celou olympiádu.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář