Sedím ve vlaku, který mne ojíněnou krajinou unáší směrem ku Praze. Zapomněla jsem si doma brýle, takže jsem přečetla v novinách všechny palcové titulky, podívala jsem se na fotky a z palubního menu vybrala to, co znám i bez čtení. Na dívání se z okna brýle nepotřebuju, a je to naprosto senzační.
Počítač jsem vytáhla až za polovinou cesty. Jednak musím zkontrolovat pracovní poštu a jednak si na něm mohu zvětšovat písmenka, a tudíž i psát. Ale oči moje dalekozraké stále bloudí po kupé a skenují všechny spolucestující na dohled. Kdo jsou, kam jedou, jaké jsou asi jejich životní příběhy? Určitě by se z jejich vyprávění daly sestavit noviny zajímavější a čtivější než ty, co máme tady zdarma k dispozici. Ale možná ne. Možná jsou takové jen mé fantazie a představy o nich.
Nejvíc mě fascinují cestující, kteří dobíhají na vlak v poslední sekundě před odjezdem. Ještě s obří krabicí na rukou. Fandím jim, ale nechápu je ani za mák. S mou přirozenou potřebou být všude dřív a vcházet do společných prostor prosta potu a sípajícího dechu jsou tito lidé ve výseči mimo moje chápání. Už deset minut se všichni tiše modlíme, aby se paní dokuckala a už nesundala žádnou vrstvu svého zapařeného oděvu. Její společník se ještě stále motá v uličce s krabicí v kožichu, který by slušel ruskému carovi a ochránil ho před mrazem i na Čukotce, ne tak v přetopeném vlaku. Zadnicí se usilovně snaží vylít mi mátový čaj do klávesnice, nemluvě o pošlapaných nohou a pronikavému dechu, jehož síla kroutí chloupky v nose. Lovím v paměti chvilky tichého rozjímání před jejich nástupem do vlaku. Marně. Vyplašili je. Jsou pryč.
#362 Portfolio
Když už konečně utichnou a usadí se, začnou s osmou hodinou ranní vyzvánět mobily. Nevím, jestli skutečně všichni trpí nedoslýchavostí nebo jsou to prostě jen ignoranti, ale tak pronikavou hlasitost zvonění bych si nastavila jen v případě, že bych čekala hovor z Bílého domu. Navíc mají všichni stejné zvonění a notifikace zpráv, takže jen se ozve známý tón, dvacet lidí sahá do kapsy pro svůj mobil. Zvoní samozřejmě tomu, kdo spí a řinčením o intenzitě radiačního poplachu se nedá vyrušit ze sladkého snění. To je další věc mimo moje chápání.
Pan se ten dědula konečně probudí, s heknutím vyskočí, zase si sedne a začne dělat ty tisíce zmatečných pohybů, které spustí lavinu drobných nehod v okruhu dvou metrů. Všechno padá, poutko kabátu se trhá, a pak tady máme celou plejádu gagů na téma Jak dlouho lze mačkat špatná tlačítka na mobilu, než ho vypnu nebo zvednu. Konečně! Vysněné uff se ale nekoná.
Pán skutečně je silně doslýchavý a patrně volá někomu na palubě lodi uprostřed silné bouřky, soudě podle naléhavosti a intenzity hlasu.
Být na té druhé straně, bouřkové mraky by jistě rozehnal. V uzavřeném kupé se mračna spíše stahují. Marně čekáme, že mu dojde dech, baterka nebo argumenty. Je to ale nezlomný stařík. A telefonní operátoři zřejmě posílili signál v železničním koridoru. Proč? Proč teď?
Tak se už celkem těším na anonymní davy v pražských ulicích. Čichové vjemy, které si nebudu nucena spojovat s konkrétním člověkem. Na hluk, který přehluší zmatek v mé hlavě. Na Matičku stověžatou, kterou uvidím jen při výstupu z metra či při cestě tramvají ze schůzky na schůzku. A večer, večer už se budu těšit do vlaku jedoucího na Moravu, plného nových neokoukaných tváří a příběhů. Pěkný, tichý a voňavý den všem!
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru V.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru II.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru I.
gutentor-overlayEmerencie a ty druhé
gutentor-overlayBez obalu
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář