#222 Pozdrav z vlaku

osvětlená prašná brána v Praze
Foto: Pixabay

Sedím ve vlaku, který mne ojíněnou krajinou unáší směrem ku Praze. Zapomněla jsem si doma brýle, takže jsem přečetla v novinách všechny palcové titulky, podívala jsem se na fotky a z palubního menu vybrala to, co znám i bez čtení. Na dívání se z okna brýle nepotřebuju, a je to naprosto senzační.

Počítač jsem vytáhla až za polovinou cesty. Jednak musím zkontrolovat pracovní poštu a jednak si na něm mohu zvětšovat písmenka, a tudíž i psát. Ale oči moje dalekozraké stále bloudí po kupé a skenují všechny spolucestující na dohled. Kdo jsou, kam jedou, jaké jsou asi jejich životní příběhy? Určitě by se z jejich vyprávění daly sestavit noviny zajímavější a čtivější než ty, co máme tady zdarma k dispozici. Ale možná ne. Možná jsou takové jen mé fantazie a představy o nich.

Nejvíc mě fascinují cestující, kteří dobíhají na vlak v poslední sekundě před odjezdem. Ještě s obří krabicí na rukou. Fandím jim, ale nechápu je ani za mák. S mou přirozenou potřebou být všude dřív a vcházet do společných prostor prosta potu a sípajícího dechu jsou tito lidé ve výseči mimo moje chápání. Už deset minut se všichni tiše modlíme, aby se paní dokuckala a už nesundala žádnou vrstvu svého zapařeného oděvu. Její společník se ještě stále motá v uličce s krabicí v kožichu, který by slušel ruskému carovi a ochránil ho před mrazem i na Čukotce, ne tak v přetopeném vlaku. Zadnicí se usilovně snaží vylít mi mátový čaj do klávesnice, nemluvě o pošlapaných nohou a pronikavému dechu, jehož síla kroutí chloupky v nose. Lovím v paměti chvilky tichého rozjímání před jejich nástupem do vlaku. Marně. Vyplašili je. Jsou pryč.

Podzimní cesta v listnatém lese. Čevené listy na zemi, žluté na stromech.

#362 Portfolio

Dříve než se člověk vydá nějakým novým směrem a vytyčí nové cíle, měl by se zastavit a ohlédnout, jaký…
Číst dále

Když už konečně utichnou a usadí se, začnou s osmou hodinou ranní vyzvánět mobily. Nevím, jestli skutečně všichni trpí nedoslýchavostí nebo jsou to prostě jen ignoranti, ale tak pronikavou hlasitost zvonění bych si nastavila jen v případě, že bych čekala hovor z Bílého domu. Navíc mají všichni stejné zvonění a notifikace zpráv, takže jen se ozve známý tón, dvacet lidí sahá do kapsy pro svůj mobil. Zvoní samozřejmě tomu, kdo spí a řinčením o intenzitě radiačního poplachu se nedá vyrušit ze sladkého snění. To je další věc mimo moje chápání.

Pan se ten dědula konečně probudí, s heknutím vyskočí, zase si sedne a začne dělat ty tisíce zmatečných pohybů, které spustí lavinu drobných nehod v okruhu dvou metrů. Všechno padá, poutko kabátu se trhá, a pak tady máme celou plejádu gagů na téma Jak dlouho lze mačkat špatná tlačítka na mobilu, než ho vypnu nebo zvednu. Konečně! Vysněné uff se ale nekoná.

Pán skutečně je silně doslýchavý a patrně volá někomu na palubě lodi uprostřed silné bouřky, soudě podle naléhavosti a intenzity hlasu.

Být na té druhé straně, bouřkové mraky by jistě rozehnal. V uzavřeném kupé se mračna spíše stahují. Marně čekáme, že mu dojde dech, baterka nebo argumenty. Je to ale nezlomný stařík. A telefonní operátoři zřejmě posílili signál v železničním koridoru. Proč? Proč teď?

Tak se už celkem těším na anonymní davy v pražských ulicích. Čichové vjemy, které si nebudu nucena spojovat s konkrétním člověkem. Na hluk, který přehluší zmatek v mé hlavě. Na Matičku stověžatou, kterou uvidím jen při výstupu z metra či při cestě tramvají ze schůzky na schůzku. A večer, večer už se budu těšit do vlaku jedoucího na Moravu, plného nových neokoukaných tváří a příběhů. Pěkný, tichý a voňavý den všem!

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Staré kapesní hodinky.gutentor-overlay

Humor a láska. A dochvilnost!

Zato, že ještě všichni žijeme pod jednou střechou, vděčím hlavně další genetické výbavě a rodinným konstelacím. Protože i kdybychom se…
Pes - labradorgutentor-overlay

Zvířata v nás a kolem nás

Jestli mě něco ubíjí, je to stereotyp. Jestli mě něco ničí, jsou to neustálé změny. A mezi tou pumou v kleci a štvanou lesní…
Máme suché rucegutentor-overlay

Máme suché ruce!

Lidstvo je tak rozmanité, že rozčlenit ho do skupin a kmenů jako živočichy nestačí. Jsme daleko rafinovanější, záludnější, laskavější, chytřejší…
Narozeninová knížka do kabelkygutentor-overlay

Narozeninová knížka do kabelky

Letos už nezapomenu popřát k narozeninám nikomu, protože jsem si pořídila skvělý vynález: narozeninovou knížku do kabelky. Pracně jsem dlouhodobě…
úžasná Bára na Tenerifegutentor-overlay

S maminkou na Kanáry IV.

Ještě zajímavější než přímá zkušenost z dovolené s maminkou, je poslouchat ji, jak o ní vypráví ostatním. Role se nečekaně…
gutentor-overlay

S maminkou na Kanáry III.

Tata by citoval Renčínův vtip: „Už hůře slyším, Marie. Říkala jsi love nebo vole?“ Další z nevyžádaných rad manuálu pro…
Prvosenka jarní.gutentor-overlay

Jarní rovnodennost

ak jsem ráno vstala, vypila jsem hrnek nezbytné kávy a vyšla na terasu. Podívat se, jak je venku. Zkontrolovat výšku,…
Loď na moři.gutentor-overlay

S maminkou na Kanáry II.

„Tož bať,“ odpovídá stále častěji maminka. Je to znamení, že je opravdu spokojená. Kdo by taky nebyl? Musím přiznat, že…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*