Paní Marie (jméno je smyšlené, skutečnou identitu ale redakce zná) žije už třetím rokem v domově pro seniory v malém městě na jižní Moravě. Celý svůj život pracovala jako zdravotní sestra v místní nemocnici, kde se těšila úctě jak kolegů, tak pacientů. Její manžel Jindřich pracoval jako mechanik v autoopravně, bohužel před šesti lety podlehl infarktu. Marie tak zůstala ve svém rodinném domě úplně sama a postupně se jí začaly projevovat první vážnější zdravotní problémy.
Vysoký tlak, problémy se srdcem a postupující revmatismus ji přiměly zamyslet se nad svou budoucností. Ačkoliv měla tři děti – syna Petra, dceru Janu a nejmladšího Michala – kteří jí nabízeli pomoc a možnost přestěhování k nim, Marie se rozhodla pro jinou cestu. „Nechtěla jsem jim být na obtíž. Mají své rodiny, hypotéky, starosti s vlastními dětmi. Viděla jsem, jak se můj soused trápil u dcery, pořád měl pocit, že překáží,“ vysvětluje Marie své rozhodnutí.
Těžké rozhodnutí a nový začátek
Po dlouhém zvažování se Marie rozhodla pro domov pro seniory. Prodala svůj dům a s penězi z prodeje si zajistila vstupní poplatek a rezervu na nepředvídané výdaje. Dnes žije v útulném jednolůžkovém pokoji s vlastní koupelnou a malým balkonem s výhledem do parku.
„Zpočátku to bylo těžké. Člověk si musí zvyknout na to, že už nemá svůj vlastní prostor, že musí respektovat pravidla a režim domova. Ale postupně jsem si uvědomila, že to byl správný krok,“ vzpomína Marie na začátky.
Finanční realita života v domově
Marie pobírá starobní důchod ve výši 13 500 Kč měsíčně. Pobyt v domově ji stojí téměř celý důchod – konkrétně 12 900 Kč měsíčně. Zbývá jí tak pouhých 600 korun na drobné výdaje a léky, které si musí dokupovat. „Není to jednoduché, ale nějak si to rozdělím. Hlavně si kupujem jen to nejnutnější,“ říká Marie skromně.
Domov má státní příspěvek a Marie jako klientka s nízkým důchodem má nárok na sociální doplňování. Ze zákona jí musí zůstat minimálně 15 procent důchodu na osobní potřeby. Zbytek pokrývá kombinace její platby, příspěvku na péči a dotace od zřizovatele.
„Děti mi občas chtějí poslat nějaké peníze, ale já to většinou odmítám. Dokud si vystačím, nechci je zatěžovat. Vím, že mají své výdaje a vlastní starosti,“ vysvětluje Marie svůj přístup k financím s typickou hrdostí své generace.
Nečekaná láska v pokročilém věku
Marie si na život v domove rychle zvykla, ale největší překvapení na ni čekalo po roce pobytu. Seznámila se s panem Františkem, 79letým bývalým učitelem, který přišel do domova po smrti své manželky. „Zpočátku jsme si jen povídali při večeři nebo při procházkách po zahradě. František je velmi inteligentní a vzdělaný muž. Má rád knihy, stejně jako já,“ vypráví Marie s jiskrou v očích.
Postupně se z jejich přátelství začal rozvíjet něžný vztah. „Nikdy jsem si nemyslela, že v mém věku ještě může člověk zažít lásku. Ne tu vášnivou z mladých let, ale takovou klidnou, založenou na porozumění a vzájemné úctě,“ svěřuje se Marie.
František a Marie tráví většinu času spolu. Chodí na společné procházky, čítají si navzájem, hrají karty nebo šachy. „Personál to respektuje a dokonce nám umožnil, abychom mohli večeřet u jednoho stolu. Je to pro nás obrovská radost,“ usmívá se Marie.
Nový rytmus života
Marie vstává každý den v sedm hodin, snídá ve společné jídelně a pak si užívá různé aktivity. „Máme zde krásnou zahradu, kde trávíme s Františkem nejvíce času. Pomáháme při péči o květiny a zeleninu. Mám dokonce svůj malý záhon s bylinkami,“ popisuje nadšeně.
Mezi jejich oblíbené aktivity patří čtení, sledování televize a hraní společenských her s ostatními obyvateli domova. „Našla jsem si zde několik dobrých kamarádek. Paní Božena byla také zdravotní sestra a paní Věra pracovala na poště. S Františkem máme společné zájmy o historii a literaturu,“ říká Marie.
Domov pravidelně pořádá kulturní programy – koncerty, besedy, společné sledování filmů. Marie si pochvaluje také kvalitu stravy. „Kuchařky se opravdu snaží. Jídlo je pestré a chutné. Berou ohled i na naše zdravotní omezení.“
Vztahy s rodinou a budoucnost
Ačkoliv Marie žije v domove, kontakt s rodinou se neztratil. Naopak. „Děti mě navštěvují pravidelně. Syn Petr přijíždí každou sobotu a dcera Jana každou neděli. Michal bydlí dále, ale přijede alespoň jednou za měsíc. Často přivedou i vnoučata, což mě vždy ohromně potěší,“ říká s láskou v hlase.
Rodina přijala Františka s pochopením. „Zpočátku byli trochu překvapení, ale když viděli, jak jsem šťastná, začali ho brát jako součást rodiny. František je velmi milý a děti si ho oblíbily,“ vysvětluje Marie.
Marie často vzpomína na časy, kdy s manželem Jindřichem plánovali společné stáří. „Chtěli jsme cestovat, užít si zasloužený odpočinek, být spolu. Bohužel osud to vyřešil jinak. Ale naučila jsem se, že život má vždycky připravené nějaké překvapení. S Františkem jsem našla klid a radost, kterou jsem už nečekala.“
„Nejdůležitější je, že se necítím osamělá. V domově jsem našla nejen nové přátele, ale i lásku. Personál se o nás stará s úctou a pochopením. Jsem vděčná za to, že mohu žít důstojně a šťastně i ve svém věku,“ uzavírá Marie své vyprávění s úsměvem.
Co říkáte na lásku v domově pro seniory?
Věříte, že se dá najít láska i v pokročilém věku? Diskutujte v komentářích.
Zdroje: Autorský text – redakce asenior.cz, rozhovor se seniorkou Marií
Buďte první kdo přidá komentář