Minulý týden celý propršel, předevčírem jsem v televizi zaslechla moderátorku mluvit o tom, jak v lesích rostou houby a včera jsem na půdě objevila starý košík. Bylo rozhodnuto. Zítra vyrazím na houby.
Výprava na houby
Vstala jsem brzy ráno tak, jak to dělá každý správný houbař, a pustila jsem se do příprav. Oblékla jsem si dlouhé kalhoty, obula gumáky a použila jsem sprej proti komárům a klíšťatům. Do košíku jsem vhodila malý nožík, středně velký kapesník a gigantický atlas hub. Ten malý jsem bohužel nenašla.
Cesta do lesa nebyla příjemná. Pochodovala jsem v holínkách po kraji silnice a neustále mě předjížděla auta. Bohužel jsem do lesa vyrazila zrovna v čase, kdy lidé jezdí do práce. Po dvou kilometrech jsem úplně zpocená (nikoliv kvůli horku, ale spíše ze stresu, že mě nějaké auto srazí) dorazila na kraj lesa. Krásně to tam vonělo. Představila jsem si vonící kulajdu na plotně a s nadějí se pustila do hledání.
Marné pátrání
Jako první jsem objevila plastovou láhev. Poté následovalo několik dalších podobně skvělých objevů – obal od hašlerek, stará bota a prasklé cédéčko. Nakonec jsem pod bílým papírovým kapesníčkem zahlédla něco, co jsem zahlédnout vůbec nechtěla.
Vydala jsem se raději hlouběji do lesa. Po houbách ani stopy. Narazila jsem pouze na maliny a na ostružiny, a tak jsem alespoň posvačila.
Návrat domů
Jsem trpělivá, a tak jsem po lese chodila dobrou hodinu a půl, než jsem se rozhodla, že se s prázdným košíkem vrátím zpět domů. Ovšem ouha, zjistila jsem, že nemám tušení, kudy vede cesta z lesa ven. Nedalo se nic dělat, musela jsem přestat hledat houby a začít hledat správnou cestu.
Chvíli jsem si už myslela, že budu muset zavolat synovi, hasičům nebo alespoň pořádně nahlas „Halóóó, tady jsem!“, ale nakonec se mi cestu ven z lesa podařilo najít. Po 45 minutách jsem se konečně vymotala z lesních hvozdů a stanula jsem na silnici druhé třídy vedoucí do naší vesnice. Opět mě čekal dvoukilometrový pochod.
Brala jsem to sportovně, ale pouze do chvíle, než mě předešli dva teenageři, kteří se nedávno i s rodiči přistěhovali do naší obce. Každý z chlapců v ruce držel košík a oba košíky byly plné hub. Chlapci mě slušně pozdravili a chtěli pokračovat v chůzi. Já je však zastavila, důkladně si prohlédla jejich košíky a potom jsem na ně vyplázla svůj fialový jazyk od ostružin. Nakonec jsem si zula nepohodlné holínky, hodila jsem je do svého košíku a vyrazila směr domov. Ti dva houbaři se nezmohli ani na slovo a myslím, že na té silnici s otevřenými pusami stojí dodnes.
Stalo se vám něco podobného? Diskutujte v komentářích
Zdroj: Autorský text – Petra Müllerová
Buďte první kdo přidá komentář