#275 Psát každý den

Velké množsvtí strých knih.
Foto: Pixabay

Psát každý den je těžké. Těžší, než jsem čekala. Najít čas, kdy psát a editovat web. Najít témata, která se nebudou stále dotýkat jen mých blízkých a mého aktuálního emocionálního stavu. Snažit se být Úžasnou Bárou každý den je prostě dřina.

Musím se vyrovnávat se spoustou nečekaných aspektů. Třeba s tím, že čtenáři mají své výkyvy a na čtení blogu také musí ukrojit ze svého volného času. S pocitem vlastní méněcennosti, který je přirozeným důsledkem srovnávání se s jinými, zcela úžasnými ženami. A že jich je! Zůstat v klidové tepové frekvenci, i když křivka Google analytics lítá nahoru a dolů jak při infarktu. Ale není nakonec takový celý život? Nahoru a dolů?

Aktuálně bojuju hlavně s přesvědčením, že by nám doma stačila ke spokojenému životu čtvrtina věcí, které máme. Pokud zemřu zavalena knihami, bude to nádherné finále. Jestli mě ale jednou najdou mezi vázičkami, plyšovými přívěsky, kameny ze všech moří světa, svícínky a nástěnnými kalendáři, a mám pocit, že už to nebude dlouho trvat, bude to smrt vyděšením. Patrně mě dostihne hrůza z toho, co všechno jsem dovolila pověsit na ledničku, nacpat do všech šuplat, skříní, poliček a ještě na skříně, kam vleze celý cirkus i s kolotočem. O lékárně ve dveřích ledničky a velké skříni ani nemluvím.

Našla jsem dokonce kapky po babičce, která zemřela v roce 1986. Zabte mne hned, a ušetříte mě dalšího trápení.

Jak jsem psala včera a budu psát ještě několik další dní, malování odkrývá všechny staré praskliny, rány, nátěry a provizorní řešení. Psané blogu je v porovnání s existenční krizí vlastně legrace. Sedám do posledního volného křesla, které ještě zcela nezaplnily přepravky a krabice, a v nejšpinavějším tričku světa píšu tento blog. Je to vlastně úžasné, že ze sebe můžu vypustit páru všemi deseti prsty. Co na tom, že vás to nezajímá? Malujete? Ne? Tak mlčte. Nebo po vás hodím mýdlo s jelenem, které tu babička schraňuje už od války. Té druhé, světové.

Závěr dne #275 zní takto: Být úžasný znamená přestat si stěžovat na věci, které změnit nemůžeme, a rychle změnit to, co je v našich silách. Otvírejte kontejnery, jdu na to!

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Kýchající žena venku. V bundě a šedých rukavicích.gutentor-overlay

Rýmička a kuckáníčko

Jsem člověk, který nesmrká a nekýchá po celý rok. Lidi, co pořád potahují nosem a kýchnou desetkrát za sebou i v letním parnu, mě nebetyčně rozčilují.
Káva a zákusekgutentor-overlay

Správné načasování

Víte, jaké to je, když máte konečně chvilku času jen pro sebe? Káva voní, knížka i brýle čekají, až se s nimi vnoříte do společného…
Pár jde spolu zasněženým lesemgutentor-overlay

Můj manžel z fotografie

Dnes je to přesně 30 let, co jsme byli s mým mužem seznámeni. Trpný rod je tady schválně, stali jsme se totiž…
Starsá fotografie ve zlatém rámečkugutentor-overlay

Příběh staré fotografie

Už jsem psala o svém „pídění“ na naší hůře. V odkladišti dějin obyvatel tohoto domu se dají najít věci, které mají svůj unikátní příběh.
Kniha a v ní zavřená růžegutentor-overlay

Myšlenky z památníku

Velké myšlenky si lidé odjakživa toužili uchovat v paměti. Vynořovaly se a zase zapadaly v zapomnění, než je někdo vykopal, ofoukal a vynesl na světlo boží.
Starsá kamera s se starým filmemgutentor-overlay

Vzpomínky v obrazech

Na přelomu tisíciletí byly velkým hitem videokamery. Byly obrovské, nosily se ve speciální brašně a musely se do nich kupovat…
Hrníček s kávou a na talířku cukroví - hvězdičky.gutentor-overlay

Neumím péct. No a co?

Až to bude důležité, tak to zase přijde. Stejně jako plech vanilkových rohlíčků, které budou úžasně chutnat i úžasně vypadat.…
Nakrájená vánočka na talířkugutentor-overlay

Altruistova vánočka

Těsto na perníky? Mám! Těsto na vánočku? Jasně! Už od rána kyne u topení. Tak ještě sbalit vál, váleček, mouku, vajíčko, zástěry a všechno to…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*