Umíte někoho jen tak pochválit? A umíte pochvalu přijmout? Jsou to dvě různé dovednosti, i když se týkají jednoho tématu. Stejně jako je rozdíl mezi uměním obdarovávat a uměním přijmout dar. Zdá se to všechno samozřejmé a snadné. Ale není. Vážně, není.
Souvisí to s mírou vašeho sebepřijetí, sebedůvěry, lásky, kterou jste schopni dávat sami sobě. Osobně se domnívám, že je pro spoustu lidí snazší rozdávat pochvaly a dárky než něco z toho pěkně přijmout. Naše naučené reakce jsou totiž: To jsi mi nemusel nic kupovat. Já nic nepotřebuju. Neměl sis dělat starosti. To si nezasloužím. Jak ti to oplatím. V nejhorším případě: To nemohu přijmout. To jen pokud jde o dárky.
Umění daru
S pochvalami je to ještě horší. Když vám někdo řekne: Máš krásný kabát, stačí říct: Děkuji, taky se mi moc líbí. Nebo děkuji, potěšilo mě, že sis všiml/a. Ale my většinou řekneme něco jako: Jo? Ten mám ze sekáče za dvacet korun. Prosím tě, ten už nosím sto let. V nejhorším: No to určitě. Musím si koupit nový.
Neumíme pochvalu přijmout ani za ni poděkovat. Bereme ji jako ironii, uštěpačnou poznámku, výsměch. Jako bychom nedokázali přijmout skutečnost, že je na nás nebo v nás něco chvály-hodného.
Navrhuji zahájit osobní trénink. Zkusme každý den sami sobě něco darovat a přijmout to bez výčitek a černého svědomí. Nemusí to být zrovna diamant, ale malá radost, ze které budeme mít velkou radost. A pak se zkusme cvičně pochválit, jak vypadáme. Jak se chováme. Nebo jen tak, že jsme zvládli další pracovní den, školní povinnosti, domácí práce. Oceněním sebe sama a přijmutím toho daru, že se máme rádi, se změní všechno i kolem nás. Je to těžké, pro někoho moc těžké. Ale cvik dělá mistra. A když to všechno pro nás bude samozřejmé a naše reakce automatické, začneme svou novou dovednost rozdávat druhým. Pochvala a úsměv nic nestojí, ale můžete někomu doslova změnit den.
Jak sama s úsměvem šetřím a působím jako morous, už se mi podařilo mnohokrát cizí lidi zaskočit drobnou laskavostí. Pustíte někoho před sebe ve frontě, bliknete na odbočující autobus, aby se zařadil před vás, pochválíte úplně cizímu člověku psa nebo účes. Často reagují podrážděně, nevěřícně, přesně podle těch původních naučených odmítavých vzorců. Ale občas, a za tu námahu to stojí, se někdo usměje, podívá se mi do očí a pěkně poděkuje. A máme hezčí den. On/a i já. A přitom je to taková blbost, že?
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru V.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru II.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru I.
gutentor-overlayEmerencie a ty druhé
gutentor-overlayBez obalu
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář