Je dobré dávat si v životě velké výzvy. Napsat své jméno na plakát a vyvěsit ho ven, i když ještě netušíte, co vlastně lidem nabídnete za show. Já teď čelím blogové výzvě každý den a věřte mi, že ještě pět minut před tím, než začnu psát, nevím o čem. Ale když už se k psaní dostanu a začnu, ještě se nestalo, že bych nenapsala nic. Jen se nesmím bát být trapná, opakovat se, nastavovat rozlícenému davu svou tvář. Kdo jsi bez blogu, hoď po mně lajkem!
Jedna z opravdu dobrých rad, které jsem někde vyčetla, zní: Miř nad terč. Neberu radu doslovně, i když bych měla. Když jsem naposledy (ještě v minulém století) střílela ze vzduchovky na branném cvičení gymplu, trefila jsem terč pokaždé. Jen to byl terč spolužačky vedle mě. Nemířila jsem nad terč, ale doleva na cizí terč, a byla jsem přesná. Protože však do mého vlastního terče logicky nikdo nestřílel, stejně jsem to projela. Naštěstí nejsem soutěživá a netoužím nikoho v ničem porážet. Ale ponaučení tady je.
Pokud chceš uspět, musíš mířit na své vlastní cíle nebo kousek nad ně. A pokud chceš pomáhat druhým a míříš jinam, pak si nestěžuj, že je tvůj vlastní terč prázdný.
Nevím, kdo vymyslel to oblíbené heslo: Co tě nezabije, to tě posílí. Určitě někdo, kdo stál nad vojákem plazícím se bahnem a pažbou mu tlačil hlavu do bláta. Posílilo to toho vojáka fyzicky? Zcela jistě. Posílilo ho to na duši? Já o tom pochybuju. Podle mě jen co oblékl nové frčky, začal sám tyranizovat nováčky. Mezi tím, co tě posílí, a tím, co tě zlomí, vede tenká hranice. A žádné rčení neplatí univerzálně na každého. Já si tedy začínám klást jinou otázku: Mířím skutečně na svůj vlastní terč? A to terč nevnímám jako jeden bod na papíře, ale řadu soustředných kruhů. Rodina, kamarádi, práce, zájmy. A uprostřed, na desítce, vlastní sny a přání. Kolikrát za život se trefíme do svého vlastního středu? A kolikrát jsme to vůbec zkusili?
Ve vichřici nás zachrání hlavně pevné kořeny
Blog píšu a píšu v naději, že najdu v psaní opět radost a potěšení. Nevzdávám se, ani když se plazím lepkavým blátem beznaděje. Jen těch tisíc mil už ujít nestihnu, to vím. Ruce jsem donutila běhat po klávesnici, hlavu jsem dotlačila ke skládání slov a vět v myšlenkách. Ale nohy, nožičky moje, ty mě nikam nenesou. Jsem zatuhlá jak stará vrata. Nejdou otevřít ani silou ani příslibem dobrého mazání na rezavé panty. V zámku se zalomil klíč a nejde to ani tam, ani zpátky. Mám pocit, že se nemůžu hnout z místa. Obrazně i doslovně. Mám se ráda, ale právě proto potřebuju otevřít lehounce, potichounku, bez skřípání a naříkání. Chce to zkoušet každý den. A dobře mazat.
Uvidíme, kam mě další cesta k vlastní úžasnosti zavede a zda na ni vyjdu ze vrat neslyšně, mladistvým krokem a s hlavou zvednutou vzhůru. Kdybyste však zatím potkali někde v lesích pajdající stařenu, jak se hlavou opírá o strom a sotva popadá dech, buďte milosrdní. A hlavně po ní, prosím, nestřílejte! Třeba vás jednou překvapí. Třeba sama sebe jednou překvapí. A trefí desítku ve vlastním terči.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru V.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru II.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru I.
gutentor-overlayEmerencie a ty druhé
gutentor-overlayBez obalu
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář