Píši o době, kdy byl internet v plenkách, a pokud náhodou fungoval, často se stávalo, že nefungoval. Při vymýšlení dárku rozhodně neexistovala taková vymoženost, že si čtete stránky a ve sloupci vedle vám probíhá nabídka, které se můžete „chytit“ – protože nápad, to je to nejdůležitější. Opravdu bych se nechtěla vrátit do doby, kdy – pokud jsem už konečně něco vymyslela – druhým, často daleko složitějším úkolem bylo danou věc sehnat.
Z pohledu dnešní mladé generace to byly pomalu prvohory. A jako takový tipovač v tomhle období permu naštěstí fungoval rozhovor s kolegyněmi v práci. – Nevím, co koupit letos manželovi… – To já mu koupila letos to a to. – Hurá, dobrý nápad, to bych se taky mohla po něčem podívat…
V té době nás všechny odzbrojovala (a přiznejme si, že rozpalovala doběla) kolegyně, která dárky na Vánoce kupovala od začátku roku. V říjnu nám oznámila, že má už všechno nakoupeno. Jenom zabalí a má vystaráno.
Hrůza! Já jsem tou dobou ještě nezačala ani vymýšlet.
Vánoční zvyky a obyčeje, znáte je všechny?
A tak jsem si jednoho roku řekla, že její postup zkusím taky. Když jsem v průběhu roku něco zajímavého viděla, koupila jsem to. Tento plán jsem ovšem nedomyslela – dárky jsem totiž „schovávala“ poměrně chaoticky, a některé dokonce tak důmyslně, že jsem je v klíčový okamžik Štědrého dne nemohla ani najít.
Je lepší živý nebo umělý vánoční stromeček?
Navíc jsem úspěšně zapomněla i to, že jsem něco koupila, a milé věci, které měly být umístěny pod stromečkem, na mě porůznu vyskakovaly od Nového roku zhruba do konce léta… Pamatuji se, že ten první (byla to luxusní košile pro manžela) mi přistál u nohou, když jsem brala ze skříně ručníky a manžel zrovna stál kousek ode mě.
„Co to je?“ sehnul se ke košili.
„No to jsi měl mít pod stromkem…“– a sakra, úplně jsem na ni zapomněla a kvůli prozrazení mu ji tedy nebudu moct dát ani k narozeninám…
Pamatuji se, že ten první (byla to luxusní košile pro manžela) mi přistál u nohou, když jsem brala ze skříně ručníky a manžel zrovna stál kousek ode mě.
Foto: Pixabay.
Poslední dárky jsem odhalila v létě, kdy jsme se stěhovali a při té příležitosti jsem probírala úplně všechno.
Pravda, pro zdar celého plánu by bylo úplně stačilo, kdybych měla buď jednotné místo, kam budu dárky dávat, případně si vedla seznam dárků (v nejlepší případě včetně určení, pro koho co mám a kam to skrývám).
Nebyla jsem si však jistá, zda bych „dobře neschovala“ seznam a poté bych byla tak jako tak v háji.
Když jsem o tomto svém fiasku vyprávěla své kamarádce, která měla dceru zhruba stejně starou jako já, rozesmála se a řekla: „No to jsem ráda, že podobnou zkušenost má taky někdo jiný.“
A vyprávěla:
To jsem tehdy byla na mateřské, takže jsem měla relativně trochu víc času na nákupy. A dopadla jsem naprosto stejně, jak popisuješ.
Když uplynulo víc než dobrých deset let od oněch Vánoc, byla jsem donucena jít pořádně prohledat skříně, které máme v bytě umístěny pod stropem a kde skladuju tašky a batohy. Dcera měla totiž jet na školní výlet a dožadovala se jedné konkrétní tašky, kterou jsme moc nepoužívali, takže tato byla zastrčená až úplně vespod a úplně vzadu u stěny. Nezbývalo tudíž, než za pomoci dcery, která stála u schůdků dole, vyházet obsah celé skříně.
„Hurá, už ji mám!“ radovala jsem se a dceři jsem podávala požadovanou tašku, z níž čouhal balíček.
Co to tam je? byla jsem sama zvědavá. Vyklepala jsem takový ten dětský baťůžek, berušku, křiklavých barev.
Vyklepala jsem takový ten dětský baťůžek, berušku, křiklavých barev.
Foto: Buttonandwheel.
„Mami, co to proboha je?“ tázala se mě dcera.
„To jsem ti koupila k Vánocům…,“ nějak mi vypadlo, že z dcery už je čtrnáctiletá puberťačka, která by s inkriminovanou věcí nešla ani k popelnici.
„K letošním Vánocům?“ – oči vypleštěné jak tenisáky, v nichž bylo možno identifikovat, že jejich vlastnice pochybuje o matčině zdravém rozumu, vkusu a svéprávnosti vůbec…
Podívala jsem se na dceru a současně se probrala ze svého zasnění a úletu do minulosti a úplně klidně jsem prohodila: „Ne, k Vánocům, když ti byly tři roky, ale teď jsem ho našla…“
A tak letos opět pozvolna přichází období, kdy teprve začnu přemýšlet nad tím, co komu nadělím pod stromeček. A až budu mít vše nakoupeno, schovám všechny dárky na jedno jediné místo. Pokud tedy moje rodina pod stromečkem nic nenajde, bude muset někdo z nás navštívit lékaře: buď oni kvůli zraku, nebo já kvůli skleróze.
Zdroj: redakce – Olga Skálová
Další články z této rubriky
gutentor-overlayALWEG – nenaplněný (nejen slovenský) sen
gutentor-overlaySvátky dva v jednom
gutentor-overlayZávěsné truhlíky a neshody u nás doma s nimi spojené
gutentor-overlayČas a řeči
gutentor-overlayNedůvěřuj a práci robotického vysavače prověřuj!
gutentor-overlayLyže, které jezdily samy
gutentor-overlayMožná to znáte taky
gutentor-overlayKino a naše rodina
gutentor-overlayKvětomluva aneb Řekni to květinou – 11. díl
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář