Naši rodiče a prarodiče, svědci všech otřesů dvacátého století, měli o čem vyprávět. Bohužel popisovat jejich životy v žánru memoárů jaksi nebylo přijato s tím, že je to věc spisovatelů. Ale každý člověk, který má na co vzpomínat, je schopen napsat knihu, která bude zajímavá. Přinejmenším pro jeho blízké a přímé potomky. Koneckonců o historii našich rodin víme často jen velmi málo.
Vězte, že žádná „pravidla“ neexistují. A čím méně se držíte klasických zákonů žánru, tím zajímavější to může být. Jako u každé činnosti platí, že nejtěžší je začít. Jakmile jednou uděláte první krok, uvidíte, že psaní už půjde dobře. Pojďme se podívat na desatero tipů:
1. Nečekejte na „inspiraci“
Nečekejte na tu správnou náladu ponořit se do vzpomínek, ani na volný čas při sezení u prázdného listu papíru. Nic z toho se nestane. Problém řeší zásada „musíš, znamená prostě musíš“. Stačí si předem vyčlenit čas – každý den nebo alespoň dvakrát týdně – a nepřijímat pro sebe žádné výmluvy. Vyplatí se zvolit vhodný režim. Někteří lidé raději hodinu nebo dvě nevstávají od stolu, protože se musí věnovat činnosti delší dobu v jednom kuse, jiní jsou ochotni takto pracovat a soustředit se 20-30 minut. Nejlepší je zvolit si denní dobu, kdy nejste rušeni žádnými dalšími činnostmi, což bývá obvykle dopoledne.
Pracovní koutek – kousek místa pro tvořivost, nápady a práci. Na co při vytváření nezapomenout?
2. Práce by měla být téměř fyzicky příjemná
Proto je důležité mít i takové maličkosti, jako je dobrý zápisník a pero, pokud píšete rukou. Rozhodně na tom nešetřete, mělo by existovat co nejvíce drobných pobídek, které vás jako autora posadí ke stolu.
3. Vzpomínky a myšlenky se „samy neukládají“
Když se náhle objeví, jsou chvíle, kdy jste daleko od domova nebo od svého notebooku. Pokud máte chytrý telefon, který má v sobě diktafon – a takových je dnes většina – pak si v těchto situacích zvykněte říkat důležité věci právě do diktafonu. Z psychologického hlediska může být jednodušší nejprve mluvit volně na diktafon, pak si záznam poslechnout a zapsat na papír.
Jak si babi hrála na redaktorku a táta se stal amatérským filologem
4. Největším nepřítelem memoárů jsou představy o tom, jak jsou konstruovány
Od začátku – „tam jsem se narodil“ – a v chronologickém pořadí. To všechno je nesmysl. Nutit se vzpomínat na dětství, když byste právě teď rádi mluvili o něčem jiném, je cesta k tomu, aby váš nápad na memoáry ztroskotal. Pište tedy o všem, co vás zrovna napadne. Naše paměť je asociativní: jedna věc se váže na druhou. Postupně se objevuje vše důležité. Navíc je čtení takových textů, postavených na principu „mimochodem“, určitě zajímavější.
5. Pozor na literárnost
Jedná se o ozdoby textu, které z nějakého důvodu všichni považujeme za povinný atribut beletristické knihy. „Noc byla černá jako smola a jen osamělé oko měsíce…“ nu, raději se vyhněte podobným frázím. Dobře to dělají jen profesionálové a amatérský pokus o zkrášlení textu obvykle končí tím, že nepovedené „umělecké“ zpracování zničí zajímavý obsah. Pište tak, jako byste vyprávěli u stolu svým přátelům.
Jak vyplnit čas bez vnučky? Nejlépe napsat román!
6. Používejte pouze osobní zkušenosti
Memoáristé toto pravidlo často nedodržují, protože si myslí, že je správné, aby například uvedli vše, co o dané době vědí. Každý editor potvrdí, že to byla pohroma například pro paměti těch, kteří psali o válce. Neocenitelné zážitky z fronty a živé dojmy, se ztrácely v mnohomluvných zmínkách o vojenských operacích, přepsaných z encyklopedií. Čtenář však nebere knihu do ruky proto, aby se dozvěděl, co už bylo napsáno jinde.
7. Paměť často potřebuje „doping“
Proč si neudělat výlet do města svého dětství, pokud není daleko, nebo alespoň nenavštívit oblast, kde jste kdysi žili? Někdy pohled na ulici, ve které jste dlouho nebyli, oživí tolik nečekaných a vzácných epizod z minulosti.
8. Rodinné fotografie jsou neocenitelným zdrojem vzpomínek
Pokud se budete věnovat listování ve starých albech a budete někomu vyprávět (třeba i na ten diktafon v telefonu) o všech lidech, které na fotografiích vidíte, o jejich osudech, příbězích, a dokonce i o každodenních scénách, které se k nim vážou, považujte svou knihu již za kompletní. Živý společník je samozřejmě lepší než diktafon, protože se vždy můžete zeptat: „Kdo je to? A kde je teď?“ Je možné spojit příjemné s užitečným. Pokud se s vámi na třídění rodinných alb podílejí děti nebo vnoučata, mohou vám třeba pomoci digitalizovat fotografie – naskenovat je, případně je znovu nahrát v dobré kvalitě do telefonu a vložit na úložiště.
Piš, piš, piš nebo tě sní myš
9. Nejtěžší část příběhu je ta uložená v archivech
V zásadě k nim může přistupovat kdokoli a získat odpovědi na dotazy týkající se jeho předků, ale není to nejjednodušší operace. Proto lze takovou práci s dokumenty nechat na konec, snad se kniha o rodině ukáže jako úplná a bohatá i bez archivních odkazů.
10. Blogování je skvělým nástrojem, který vám pomůže s textem
Vzpomínky, které začnete psát, můžete postupně zveřejňovat formou blogu jen pro své blízké nebo přátele. Znamená to ovšem určitý druh závazku. Pokud vás lidé, které znáte, začali číst, byla by škoda je přerušit. Důležitá je i zpětná vazba, která se může stát velkou motivací – často k tomu mohou vést komentáře obsahují doplňující otázky nebo jen slova povzbuzení. Čtenáři mají také odlišný přístup k vámi napsanému textu. Když vidíte něco publikovaného, dokonce i na monitoru počítače nebo displeji telefonu, už vám to nemusí připadat jako nesmysl, kterým by mohl vypadat rukopis ve chvíli pochybností.
Tolik desatero tipů. A nezapomeňte: to podstatné je začít, překonat pochybnosti a věřit, že vaše zážitky a historie vaší rodiny by měly být zachovány pro vaše děti a vnoučata.
Zdroj: redakce – Milan Dobrovský (autorské dílo)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayKdyž milujete jahody a už vás nebaví mít na okně muškáty
gutentor-overlaySenioři jako častý terč digitálních hrozeb?
gutentor-overlayJarní domácí tvoření – výzdoba jako z katalogu
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář