Alena Mornštajnová: Hana

Děj románu vychází z autentických událostí, k nimž došlo v období let 1933 až 1963 ve Valašském Meziříčí, kde autorka také žije. V první části se představuje Mira Karásková, v roce 1954 devítiletá, jejíž osud poznamená nečekané vyústění příhody, kdy se přes zákaz pokusila jezdit na ledové kře po řece a spadla do vody. Rozhněvaná matka, která ten den slavila narozeniny, jí za trest nedala žloutkový věneček, na který se Mira tolik těšila. Paradoxně jí to zachránilo život. Rodiče ani sestra s bratříčkem to štěstí neměli. Podlehli epidemii břišního tyfu, jehož první obětí byla paní cukrářka, od níž pocházel zákusek.

Osiřelé Miry se nejprve ujme rodina Horáčkova, než se dostane ke své nemluvné, zádumčivé tetě Haně. Její osud ji jako Židovku těžce zkoušel za druhé světové války, jak se postupně vyjevuje ve třetí části knihy. Události válečné doby krutě poznamenaly Haninu rodinu i ji samotnou, obtíženou neodbytným pocitem viny. „Z mlhy vystupují postavy, jasné, mnohem jasnější než skutečný svět. Promlouvají ke mně, křičí na mě, vyčítají mi, že jsem stále ještě tady a mlčím. Nemluvím o nich, chci je znovu nechat zemřít i ve svých vzpomínkách. Jak bych o nich mohla mluvit? Nikdo by mi neuvěřil. Nikdo neví, kolik utrpení dokáže člověk snést.“

Jediným přáním Hany je, aby ji život už pustil ze svých spárů a ulevilo se jí. Právě v tu dobu k ní přichází od Horáčkových osiřelá Mira, o niž se musí postarat. Nemůže zemřít. I s odstupem let ji sice přepadají tíživé vzpomínky, ale díky Miře přibývají nové, kvůli nimž ožívá i touha žít.

Sugestivní román Hana drží čtenáře od první do poslední stránky v emocionálním napětí a čte se jedním dechem. Ještě dlouho po otočení poslední stránky doznívá v mysli i srdci, tak jako se v nich křísí otázky o střetu dobra a zla, zklamaných nadějí, zodpovědnosti, statečnosti, zrady i usmíření a lásky.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, hostbrno.cz